... Historie trošku jinak, aneb: "Bitvu sem presrál, ale dobro se vyspál!"

Zbourání kostela v Hrobech: Incident, který vyvrcholil defenestrací

5. května 2010 v 20:22 | LaVoisin |  Středověk
xxx
Císařští dragouni z Děčína uzavírají časně ráno 12. prosince 1617 všechny přístupové cesty do severočeského městečka Hroby. Rozespalí měšťané se sbíhají a čekají, co se bude dít. V doprovodu stovky vojáků a dělníků vzápětí vjíždí do obce osecký hejtman Maüsekönig a míří rovnou ke zdejšímu evangelickému kostelu. Když mu od něj měšťané nechtějí vydat klíče, rozčileně rozkazuje: "Zničte to kacířské hnízdo!"

Novogotický kostel se brzy ocitá v plamenech. Incident v dosud nenápadném městečku Hroby (až později Hrob) poblíž Teplic se však stává jiskrou k mnohem většímu požáru - ke třicetileté válce, která zakrátko zachvátí celou Evropu.

Vraťte se!
Počátek 17. století se nese nejen u nás, ale v podstatě na celém starém kontinentu ve znamení zápasu mezi reformací (snahou o nápravu církve) a protireformací. V souvislosti s ním se 6. července 1607 také poprvé ozývají měšťané z Hrobů. Tehdy podávají stížnost k pražskému arcibiskupovi Karlu z Lamberka (1563-1612), majiteli města, na místního katolického faráře, který jim odmítá udělovat svátost "pod obojí způsobou", jak je u protestantů zvykem.
V samotných Hrobech se ke katolickému vyznání hlásí pouze čtyři rodiny, a tak si zdejší protestantská většina zve do města vlastního, evangelického pastora, který vede bohoslužby v soukromém domě. Pro tento krok Hrobských má arcibiskup Karel z Lamberka, momentálně sídlící v nedalekém Oseckém klášteře, ale pramalé pochopení. "Vraťte se zpět do lůna katolické církve," nařizuje purkmistrovi z Hrobů. Vyhrožuje, že jinak zakáže dovoz potravin z okolních vesnic do města. Semínko mnohem většího sváru je zaseto.

Osudové rozhodnutí
Císař a český král Rudolf II. (1552-1612) je v roce 1611 donucen abdikovat ve prospěch svého mladšího bratra Matyáše (1557-1619). Ten se už při své slavnostní korunovaci 23. května 1611 zavazuje, že Čechům zachová všechna dosavadní privilegia, která vyplývají z tzv. Rudolfova Majestátu - dokumentu, jenž podepsal jeho bratr v roce 1609. Významná listina se týká především náboženských svobod.
Na zasedání městské rady v Hrobech v srpnu 1611 je proto, i navzdory sporům s arcibiskupem, nadšeně přijat návrh na výstavbu vlastního evangelického kostela. S ohledem na stále platný Majestát, který mimo jiné umožňuje výstavbu nekatolických kostelů na královských pozemcích bez omezení, radní ani nepovažují za důležité vyžádat si arcibiskupův souhlas. V září už se začíná jednolodní kostel budovat.

Vášnivý katolík
Píše se rok 1612 a na scéně se poprvé objevuje hlavní postava následujícího dramatu. Novým pražským arcibiskupem a zároveň majitelem obce Hroby se po smrti Karla z Lamberka stává dřívější opat Strahovského kláštera Jan Lohelius (1549-1622). Je to vášnivý katolík a aktivní propagátor protireformace.
"Zastavte stavbu!" posílá nedlouho po svém zvolení příkaz městské radě v Hrobech. Radní však odmítají jeho požadavek splnit a obracejí se se stížností na defenzory - podle Rudolfova Majestátu na 30 volených úředníků, kteří mají dohlížet na dodržování náboženských svobod v zemi. Ti postup radních schvalují, protože podle praxe, zavedené již císařem Ferdinandem I. (1503-1564), jsou církevní statky považovány za majetek krále a církev pouze za jejich uživatele. Radní, povzbuzení rozhodnutím defenzorů, směle pokračují ve stavbě.

Vymlouvají se na mor
Počátkem září 1613 přijíždí arcibiskup Jan Lohelius osobně do oseckého kláštera. Sem si pak zve městskou radu i purkmistra z Hrobů na kobereček. Měšťané se ale před něj nedostaví. Svou nepřítomnost omlouvají případy moru ve městě. Arcibiskup svůj příkaz tedy opakuje, ale opět bez výsledku. V polovině prosince 1613 pak obdrží dopis od českých místodržitelů, kteří ho nabádají, aby spor s Hrobskými konečně vyřešil.
"Stavba probíhá na mých pozemcích, město se vzbouřilo proti vrchnosti," stěžuje si arcibiskup obratem a žádá, aby byl s celou záležitostí seznámen král Matyáš. Z nevýznamného lokálního sporu se tak stává jeden z hlavních bodů v zápase reformačních a protireformačních sil v Čechách před vypuknutím stavovského povstání.

Násilné zapečetění
Stavba hrobského kostela vrcholí v roce 1614. 5. června tohoto roku je evangelický svatostánek slavnostně vysvěcen. Měšťané pro něj v německém Freiburgu dokonce objednávají dva zvony o váze více než tří tun, které však už na místo určení nikdy nejspíš nedorazí…
27. září 1614 do Hrobů přijíždí na arcibiskupův rozkaz Benedikt Maüsekönig, hejtman na Oseku a Kyšperku, tvrdý a nekompromisní úředník, který se chce za každou cenu zavděčit své vrchnosti. V doprovodu několika ozbrojených vojáků se dostavuje na místní radnici a donutí purkmistra kostel uzamknout. Následně ho nechává zapečetit. "Kostel je majetkem arcibiskupa," hlásá dopis samotného krále Matyáše ze 3. října 1614, kterým panovník celý akt stvrzuje a arcibiskupův postup schvaluje.

Vždy to odnese i písař
Měšťané se však nechtějí jen tak vzdát. Vzápětí se vlastním listem obracejí opět na defenzory. Ti jim tentokrát doporučují konat evangelické bohoslužby na jiném místě a nevyhrocovat spor s arcibiskupem. Na zemském sněmu v roce 1615 předáci protestantských stavů předkládají králi Matyášovi stížnost na porušování náboženských svobod. Jako důkaz uvádějí právě uzavření evangelického kostela v Hrobech. Král na stížnost reaguje až po delší době. Zve si k sobě Jindřicha Matyáše Thurna (1567-1640) jako představitele protestantské šlechty a dva z defenzorů. "Poddaní duchovenstva nemohou stavět nekatolické kostely podle svého uvážení," zopakuje jim přitom své stanovisko.
Hrobští se mezitím snaží dosáhnout zvratu nepříjemné situace intervencemi u nejrůznějších vlivných osob, dokonce i z řad katolíků, ale úspěch nemají. Reakce arcibiskupa na sebe nenechá dlouho čekat. 23. května 1615 dává vyměnit celou městskou radu i s písařem v přesvědčení, že noví radní budou povolnější. 15. prosince 1615 hejtman Maüsekönig navíc zakazuje evangelickému duchovnímu Christophu Luderovi pobyt ve městě. "Vede buřičské řeči proti vrchnosti," uvádí jako argument pro jeho vyhoštění.

Katolický triumf
V červnu 1617 slaví čeští katolíci triumf na zemském sněmu. Katolická strana na něm hodlá prosadit uznání nástupnického práva po bezdětném králi Matyášovi pro jeho bigotního a netolerantního bratrance Ferdinanda Štýrského (1578-1637). Protestantská opozice naopak odmítá jeho nástupnictví a chce, aby byl český panovník propříště volen. Různé intriky, zákulisní jednání, sliby i hrozby protestantskou opozici ale rozloží tak, že i sám její mluvčí Jáchym Ondřej Šlik (1569-1621) se nakonec přimlouvá za Ferdinandovo přijetí.
Arcibiskup Jan Lohelius, povzbuzen významným vítězstvím katolické strany, se nyní rozhodne vyřešit svůj spor se vzpurnými poddanými v Hrobech jednou provždy.

Dragouni čekají jen na povel
Začátkem prosince 1617 přijíždí do oseckého kláštera, aby důkladně připravil nadcházející akci. A pak přichází onen osudný den - 12. prosinec 1617. Při střetu hejtmana Maüseköniga se zdejšími měšťany, kteří brání svůj kostel, se dostávají ke slovu i císařští dragouni. Na smluvený povel vpadnou do města. Na koních a s tasenými palaši (zbraněmi podobnými šavlím) zaútočí na shromážděný dav. Lidé padají pod kopyty koní i údery zbraní.
Zatímco vojáci pronásledují vyděšené měšťany v ulicích města i po zasněžených pláních v jeho okolí, dělníci, kteří přijeli do Hrobů s hejtmanem, vynášejí z hořícího kostela vše, co má nějakou cenu.

Panovník soud nerespektuje
Následující den pak do Hrobů míří sám arcibiskup. "Strhnout!" rezolutně nařizuje při pohledu na zbytky vyhořelého kostela. Poté přinutí městskou radu složit slib poslušnosti.
Ani drastický zážitek však místní měšťany nezlomí a Hrobští se rozhodnou podat na arcibiskupa žalobu. Město během soudního procesu, jehož náklady se vyšplhají na 100 kop grošů (tesař by v té době na takovou částku musel vydělávat více než šest let), zastupují měšťané Vít Stránský, František Hartl, Jan Säthler a František Kohler. Soud jim nakonec dává za pravdu a arcibiskupovi nařizuje, aby kostel na vlastní náklady obnovil. A opět do sporu zasahuje král Matyáš. Dopisem z 11. března 1618 oznamuje stavům: "Arcibiskup jednal na můj pokyn, a proto je zbaven veškeré právní odpovědnosti."

Křivdy se musí probrat
Mezitím se události v českých zemích dávají nenávratně do pohybu. Incident v Hrobech, stejně jako případ v východočeském Broumově, kde opat tamního kláštera Selender nechal uzavřít místní evangelický kostel, vyvolávají vlnu pobouření mezi protestanty v Čechách. Jejich předáci už vědí, že se nejedná jen o výstřelek příliš horlivého katolíka, ale o jeden z kroků vedoucích k likvidace reformace u nás. "Svoláme sněm protestantských stavů," rozhodují. Chtějí na něm projednávat křivdy páchané na evangelících, hlavně případy z Hrobů a Broumova.
Jako demonstrace protestantské síly tento sněm ale zcela zklame. Chybí na něm zástupci řady měst, především Pražané, kteří si naopak pospíšili ujistit Matyáše o své věrnosti. Panovníkův dopis, určený účastníkům sněmu, navíc naznačuje, že katolická strana přešla do ofenzivy. "Zakazuji pořádat stavovské sněmy bez mého souhlasu," píše mimo jiné Matyáš a v listině obhajuje arcibiskupa Lohelia.

Panika mezi stavy
Vůdci protikrálovské opozice teď tuší, že dále ustupovat již nelze. V květnu 1618 pokračuje další sněm. Účast šlechty na něm je sice hojná, ale opět chybí zástupci pražských měst. Už druhý den je všem účastníkům sněmu přečten nový dopis krále Matyáše. Ten se v něm pozastavuje nad tím, že byl porušen jeho zákaz, a zároveň hrozí všemi možnými prostředky. Obsah panovníkova listu i některé další události, jako posílení stráží na Pražském hradě nebo předvolání vůdce opozice Thurna k císaři do Vídně, vzbuzují mezi účastníky sněmu paniku. Někteří dokonce začínají opouštět Prahu.

Schůzka spiklenců
22. května 1618 vpodvečer se v domě U Montágů na dnešním pražském Malostranském náměstí, který je tehdy majetkem Jana Albrechta ze Smiřic (1594-1618), tajně schází několik osob. V příchozích lze ve světle loučí poznat předáky radikálního křídla protestantské opozice. Dostavuje se Jindřich Matyáš Thurn, Václav Budovec z Budova (1551-1621), Václav Vilém z Roupova (1580-1634) a Colona z Felsu (1565-1620). "Musíme zasáhnout proti místodržícím," v tomto duchu zde padá rozhodnutí. Spiklenci mají na mysli především Jaroslava Bořitu z Martinic (1582-1649) a Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka (1572-1652), které podezírají, že v císaři záměrně podněcují tvrdý postoj vůči evangelíkům. Na druhý den už mají naplánovanou návštěvu dvorské kanceláře, při níž chtějí od místodržících vysvětlit panovníkův dopis. Není lepší příležitosti…

Trest podle obvyklého příkladu
Hned ráno 23. května 1618 míří účastníci sněmu v průvodu na Pražský hrad. Téměř všichni mají u sebe nějaké zbraně, a ačkoli platí zákaz vstupu ozbrojených osob na hrad, jsou bez nesnází vpuštěni dovnitř. Z místodržících jsou v ten moment přítomni čtyři - nejvyšší pražský purkrabí Adam ze Šternberka, Matouš Děpolt z Lobkovic, Jaroslav Bořita a Vilém Slavata. Spolu s nimi je tu ještě sekretář dvorské kanceláře, bývalý univerzitní mistr Fabricius.
Vzápětí už roztržka mezi znesvářenými stranami graduje. Místodržící jsou obviněni ze zrady stavovských zájmů. Adam ze Šternberka a Matouš Děpolt jsou vzati na milost, ale Slavatu a Martince přítomní šlechticové berou za ruce a nohy a shazují je z oken do hradního příkopu. Stejný osud čeká i na sekretáře Fabricia. Všem třem se dostává trestu podle "starobylého a obvyklého příkladu v Království českém a městech pražských," jak uvádí historik Pavel Skála ze Zhoře (1583-1640).

Hlavní důkaz
Už není cesty zpátky. Následující den je na popud radikálů ustanovené stavovské direktorium (30členná zemská vláda), do jehož čela se dostává Václav Vilém z Roupova. Direktorium vzápětí vydává tzv. Apologii (Obranu), v níž odpor vůči králi zdůvodňuje náboženským útlakem a porušováním stavovských práv. Jako jeden z hlavních důkazů uvádí stržení evangelického kostela v Hrobech. Zdáli už se ale ozývá válečné dunění jednoho z největších a nejkrvavějších evropských konfliktů. Třicetiletá válka svým významem zákonitě odsoudí události v malém severočeském městečku k postupnému zapomnění.

Ivo Přichystal

Cesta k maléru
Podle pověsti na místě dnešního města Hrob stávala osada již v polovině 9. století. Její název byl přitom odvozen od mělkých jam, které zdejší obyvatelé kopali při hledání nerostů a jimž se říkalo "hroby". První historická zpráva o obci ale pochází až z roku 1156, kdy kníže Vladislav II. daroval zdejší osadu ženskému benediktinskému klášteru v nedalekých Teplicích. V roce 1282 však abatyše Hroby prodala Oseckému klášteru. Roku 1477 král Vladislav II. Jagellonský povýšil osadu na město a udělil Hrobům městský znak. V roce 1594 císař Rudolf II. pak z Hrobů učinil na horní město. Už o 14 let dříve ale došlo k významné změně v osobě majitele města. V roce 1580 se jím nestal nikdo jiný než pražský arcibiskup - na budoucí malér bylo zaděláno.

Pátrání po kostele

Téměř po 300 letech od onoho tragického dne v roce 1617 se v Hrobech 11. května 1899 konala první evangelická bohoslužba. Už v následujícím roce se narůstající hrobská evangelická obec rozhodla postavit vlastní kostel. Jeho základní kámen byl položen 12. prosince 1900, tedy ve výroční den zničení původního svatostánku. Nová stavba byla vysvěcena o Velikonocích 1902. O 11 let později se Hrobští rozhodli pátrat po zbytcích původního kostela, o němž už nikdo nevěděl, kde přesně stál. V létě 1913 byly objeveny na pozemku místního pivovaru. Při odkrývání základů byly nalezeny zbytky roztaveného kovu, dosvědčující požár, a několik kostí, jejichž původ nebyl dodnes objasněn. Od 60. let minulého století se pozůstatky původního kostela v Hrobu nacházejí na seznamu národních kulturních památek.


Zdroj: rf hobby a časopis History revue.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vianney Vianney | 18. února 2013 v 15:27 | Reagovat

Celý článek mi připadá psaný v duchu jací byli protestanti chudáci a katolíci kruťáci. Je tu ovšem jeden podstatný detail: Protestanté v Hrobu stavěli na arcibiskupském pozemku bez svolení arcibiskupa. Kdybych to chtěl trochu odlehčit, tak je to asi tak, kdyby autor článku měl nějaký pozemek, a někdo si na něm o své vůli a bez jeho vědomí postavil dejme tomu chatu. Stejný případ byl Broumov. Tamní evangelíci si bez vědomí kláštera postavili modlitebnu na klášterním pozemku. Troufám si tvrdit, že kdyby (jak v Hrobě tak v Broumově) stavěli jinde, nikdo by z toho problém nedělal.

2 VlaM VlaM | 29. listopadu 2013 v 9:42 | Reagovat

Víte, to je jako když dnešní bolševici dnes tvrdí, že církev nikdy nic neměla a užívala jen to, co jí bylo propůjčené do správy.

3 Novák Novák | 22. května 2015 v 10:41 | Reagovat

Oč jsem rád za podrobné zpracování tématu. Celkové vyznění je jasně ve prospěch protestantů a dělá z nich oběti. Stavba protestanského kostela na půdě pražského Arcibiskupa ještě bez dovolení nebo jen oznámení je jasná provokace.
Na tehdejší dobu porovnání ze zbytkem říše bylo zacházení s jinověrci u nás nejmilosrdnější a nejsvobodnější.

4 eardrum eardrum | Web | 7. září 2016 v 14:27 | Reagovat

pujcky online na pobocce :-!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.