... Historie trošku jinak, aneb: "Bitvu sem presrál, ale dobro se vyspál!"

5 tajemství českých kronik: Kolovala v žilách jejich autorů modrá krev?

9. února 2010 v 19:59 | LaVoisin |  Středověk
"A napište tam také něco o starobylosti mého rodu, aby si mne každý vážil," radí Vratislav II., nedávno císařem Jindřichem IV. povýšený na českého krále, svatovítskému kanovníku Kosmovi. Ten se uctivě odporoučí a pak ve skriptoriu namáčí brk do duběnkového inkoustu. Zamyslí se a začíná psát na pergamen: "Potom, oděn v knížecí roucho a obut v královskou obuv, vsedne oráč na bujného oře…"

Tak možná vznikala ve 12. století proslulá Kosmova kronika česká. Ale pozor, nebyla tou úplně nejstarší sepsanou v českém prostředí, za niž bývá obvykle považována. Jako kronika se totiž tváří už Kristiánova legenda (jinak také O životě a umučení sv. Václava a jeho báby sv. Ludmily), protože kromě života dvou světců zaznamenává leccos o tehdejších poměrech u nás. Vznikla zřejmě už počátkem 90. let 10. století a s jejím autorem je spojeno nejedno tajemství. Ostatně jako se všemi dalšími slavnými kronikáři a jejich díly…

1. Měl Kristián modrou krev?
Dílo: Kristiánova legenda
Autor: jistý Kristián nebo také Strachkvas
Životní data: asi 960-po r. 996
Soukromý život: Snad to byl syn samotného knížete Boleslava I. a mnich Břevnovského kláštera.
Zajímavost: Když měl být uveden na biskupský stolec, postihl ho epileptický záchvat. Jeho současníci to ale vnímali jako dílo ďábla.

Autor jedné z našich nejstarších písemných památek, mnich Kristián, o sobě uvádí, že je "bratr nejpokornější a ani názvu posledního ze všech mnichů nezasluhující, křesťan toliko svým jménem Kristián…" Skromnost středověkých legendistů a kronikářů bývala charakteristická a patřila jaksi k dobovému stylu. Podezřelý je ale samotný citovaný obrat "křesťan toliko svým jménem Kristián". Jde totiž jen o překlad profesora Jaroslava Ludvíkovského (1895-1984). V latinském originále totiž čteme "solo nomine Christianus", což by také mohlo znamenat, že se autor legendy prostě jen označuje za křesťana a sám se takto pokorně pojmenovává. Ať už se ale nazýval jakkoli, to největší tajemství v jeho případě spočívá v jeho původu…

Přemyslovec, nebo Slavníkovec?
Podle domněnky, vycházející z Kosmovy kroniky, by měl být Kristián totožný se Strachkvasem, který se prý Boleslavovi I. (asi 910-asi 972) narodil během hostiny v noci před vraždou knížete Václava (asi 907-929/935). Podivné jméno Strachkvas, jak uvádí kronikář Kosmas, "znamená strašlivé hody, neboť který kvas může být strašnější než ten, při němž se páše bratrovražda?" Nový kníže Boleslav I. pak jako výraz svého pokání za hrůzný zločin zaslibuje narozeného syna Bohu.
Pro většinu badatelů při pátrání po Kristiánově totožnosti bývá vodítkem jeho oslovení biskupa Vojtěcha (okolo r. 957-997): "Slovutný biskupe a nejdražší synovče." Vyvozují z něho, že Kristián byl skutečně Boleslavovým synem a přes domnělou sestru knížete byl s Vojtěchem spřízněn. Jiní odborníci tomuto názoru oponují. Nezdá se jim, že by syn nazýval svého otce "neblahým katanem vlastního bratra" a "nejkrutějším ze všech vrahů", jak to v legendě činí Kristián. Proto se spíše přiklánějí k názoru, že autor legendy mohl pocházet stejně jako Vojtěch z rodu Slavníkovců.

Úděl mladšího knížecího synka
Podle historika Dušana Třeštíka (1933-2007) byl ale Kristián, snad původně Strachkvas, skutečně synem českého knížete Boleslava I. a mladším bratrem jeho nástupce Boleslava II. (asi 932-999). Ovšem nenarodil se v noci z 27. na 28. září 935. Z textu jeho legendy totiž vyplývá, že byl mladší než Vojtěch Slavníkovec. Ten se pravděpodobně narodil někdy kolem roku 957, Strachkvas tedy logicky musel spatřit světlo světa později. Dušan Třeštík se domnívá, že se tak stalo až někdy po roce 960. Otec Boleslav I. mu vybírá kněžskou kariéru nikoliv snad z důvodů pokání za bratrovraždu, ale prostě proto, že to bývalo v knížecích rodinách tehdy zvykem. Nejstarší syn po něm zdědil trůn, mladší syn se musel stát duchovním.

Žehlí bratrovy problémy
V roce 992 už Kristián zřejmě zastává jako člen knížecí rodiny významné společenské postavení a starší bratr - kníže Boleslav II., mu svěřuje choulostivé diplomatické úkoly. Mimo jiné se Kristián vydává do Říma s cílem přinutit k návratu biskupa Vojtěcha do země, kterou předtím opustil kvůli sporům s knížetem. Ve svatovojtěšské Kanapariově legendě se doslova píše, že "předákem poslů byl bratr knížete té země, kterou biskup, o nějž žádali, spravoval". O rok později se Kristián stává jedním z prvních 12 mnichů nově založeného benediktinského kláštera v Břevnově. A snad právě tehdy se ujímá úkolu sepsat legendu, která mu zajistí literární slávu.

Zmařené svěcení biskupa
V roce 996, kdy je zřejmé, že se už biskup Vojtěch po zmasakrování své rodiny v Libici do Čech nevrátí, se o uvolněný pražský stolec začíná ucházet i Kristián. Když však má být vysvěcen na biskupa, jak uvádí Kosmas, "… svěcenec Strachkvas vrhl se na koberec před oltářem - běda hrozného losu! - popadl ho krutý ďábel…" Kristiána patrně postihl epileptický záchvat, a to v nejméně vhodnou chvíli. Zřejmě k němu přispělo i celkové napětí a vzrušení, které obřad provázelo.
Nevíme, zda Kristián-Strachkvas svůj záchvat přežil. Jedno je jisté - pražským biskupem se nestal a po nevydařeném uvedení na biskupský stolec zmizel z dějin.

2. Vymyslel si Kosmas sedm knížat?
Dílo:
Kronika česká
Autor: Kosmas
Životní data: asi 1045-1125
Soukromý život: Kanovník a posléze děkan svatovítské kapituly byl ženatý s jistou Božetěchou, s níž měl jediného doloženého syna Jindřicha.
Zajímavost: Při psaní svého životního díla zřejmě popustil uzdu své fantazii.

Kosmas, náš nejstarší dějepisec, se narodil asi v roce 1045. Usuzujeme tak proto, že k roku 1125, kdy dokončoval svou Kroniku českou, o sobě uvádí, že je 80letým starcem. Zřejmě pochází ze šlechtického rodu a základní teologické vzdělání získává ve škole při pražském kostele sv. Víta. Ve studiu pokračuje v Lutychu (v dnešní Belgii).
V roce 1086 putuje s pražským biskupem Jaromírem do Mohuče, kde je přítomen vydání císařské listiny o obnovení hranic pražské diecéze. Zhruba v té době se žení s jistou Božetěchou (tehdy se ještě duchovní běžně ženili). Jediným dítětem z jejich manželství, o němž víme, je syn Jindřich, kterého historik František Palacký (1798-1876) neprávem ztotožnil s pozdějším olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem († 1150).

Skromný autor s velkou fantazií
V červnu 1099 je Kosmas v uherské Ostřihomi tamním arcibiskupem Serafinem vysvěcen na kněze, což zřejmě souviselo s jeho povýšením z kanovníka na děkana pražské svatovítské kapituly. Až do té doby mu nižší jáhenské svěcení bohatě stačilo.
Svou proslulou Kroniku českou začíná psát v poměrně pozdním věku asi v roce 1119, i když podklady pro ní nejspíš shromažďoval už dříve. "A tak jsem počal své vypravování od prvních obyvatelů země české a jen něco málo, co jsem poznal z báječného podání starců, vykládám, ne z touhy po lidské chvále, nýbrž aby pověsti neupadly vůbec v zapomenutí," píše v předmluvě. Sám o své kronice skromně tvrdí, že "není žádným půvabem slovesného umění uhlazena, nýbrž prostě a jakous takous latinou sepsána". Dnešní historikové se kloní k názoru, že některé z pověstí v první knize kroniky Kosmas nepřevzal z ústního podání, jak tvrdí, ale sám si je vymyslel.

I Palacký je bezradný…
To je také případ jedné z největších záhad Kosmovy kroniky. Jedná se o uvedená jména knížat, která měla následovat po Přemyslovi, bájném zakladateli vládnoucí dynastie - Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít. V žádných cizích písemných pramenech se je nikomu nepodařilo dohledat. Sám Palacký si posteskl, že "o nich nedá se s důkladem naprosto nic vypravovati než pouhá toliko řádka jmen panovníků…" Historik Záviš Kalandra (1902-1951) považoval tento výčet za jména starých slovanských bohů, archeolog Jan Filip (1900-1981) zase za součást ustavujícího rituálu českých knížat.
Kronika, která zřejmě měla především oslavit panující Přemyslovce, je dovedena až do roku 1125, kdy 21. října její autor umírá.

3. Kdo byl nejtajemnější český básník?
Dílo: Dalimilova (Boleslavská) kronika
Autor: údajný Dalimil
Životní data: 13.-14. století
Soukromý život: neznámý
Zajímavost: Autor kroniky si až nápadně všímá osudů některých českých šlechtických rodů.

Někdy mezi lety 1311-1314 je sepsána první česká veršovaná kronika. Tajemství jejího autora se ale jen stěží dá rozluštit. Na žádném z dochovaných opisů totiž není uvedeno jeho jméno. Teprve katolický kněz a dějepisec Tomáš Pešina z Čechorodu (1629-1680) se ho v druhé polovině 17. století pokouší odhalit. Všímá si, že neznámý letopisec se v úvodu zmínil, že "nalez kroniku u knězě starého v Boleslavi, ta všecky jiné oslaví". Osobu zmíněného kněze si okamžitě spojí s boleslavským kanovníkem Dalimilem Meziříčským, kterého uvádí Václav Hájek z Libočan († 1553) v seznamu pramenů své Kroniky české z roku 1541. Pešinův názor pak podporuje i jeho přítel, učený jezuita a historik Bohuslav Balbín (1621-1688), a jako první začíná o anonymní veršované kronice psát jako o kronice Dalimilově.

Kněží přece neveršují
Ne všichni historikové se s tím ovšem smiřují. Už v roce 1786 píše dějepisec František Faustin Procházka (1749-1809), že "autor kroniky není znám a celá zpráva o Dalimilovi je toliko na austném podání a na svědectví některých pozdějších historiků až posaváde založena". Podobné, ne-li větší pochybnosti vyjadřuje i obrozenecký jazykovědec a historik Josef Dobrovský (1753-1829): "Jmenovaný pěvec nebyl jistě knězem, nýbrž byl pravděpodobně panošem, který na hradě jednoho pána (podle všeho Viléma z Hazmburku - pozn. red.) za pohoštění a plat líčil ve starorytířském tónu činy našich předků…"

Psal jen pro peníze?
Jestliže Dobrovský považuje autora Dalimilovy kroniky za námezdního spisovatele, František Palacký s ním zásadně nesouhlasí: "Tzv. Dalimil nebyl pěvcem sloužícím za odměnu a pohoštění, nýbrž český rytíř vážený ve své době… Zdá se, že sídlil v kraji boleslavském nebo kouřimském a že se zvláště zajímal o dějiny rodu pánů z Lomnice, z Lemberka, Hazmburka, Lipé a Dubé…"
Literární historik Josef Jireček (1825-1888) si všímá, že autor kroniky velmi podrobně líčí boj českých šlechticů s Míšňany v roce 1310 na Malé Straně v Praze, a proto píše, že údajný Dalimil "byl rytířem-laikem řádu johanitského, a že roku 1310 již co stařec přebýval v klášteře na konci mostu na Malé Straně". Podle jeho názoru byl autorem kroniky nějaký člen rodu Ronovců, pod který spadaly linie pánů z Dubé, Lichtenburka a Lipé, protože právě činům těchto mužů se věnuje nejvíce.

Adeptů jsou zástupy
Jiní badatelé se domnívají, že autorem veršované kroniky je pražský biskup Jan IV. z Dražic, další její autorství připisují církevnímu hodnostáři Hynku Žákovi z Dubé nebo dokonce jihočeskému velmoži Petru I. z Rožmberka. Zatím poslední hypotéza, jejímž autorem je historik Tomáš Edel (* 1951), spojuje tzv. Dalimila s osobností komtura řádu johanitů Jindřicha z Varnsdorfu.

4. Měl dvořan maskovat pravého autora?
Dílo: Kronika česká
Autor: Přibík Pulkava z Radenína
Životní data: † asi 1378/1380
Soukromý život: Byl to katolický kněz, písař pražského arcibiskupa a správce školy na Starém Městě pražském.
Zajímavost: Přibík se nemohl pochlubit valným vzděláním, přesto se stal jedním z nejuznávanějších kronikářů Karla IV.

O Přibíku Pulkavovi z Radenína, autorovi Kroniky české, nazývané v některých rukopisech také jako Kronika nejjasnějšího knížete Karla, krále českého a císaře římského, víme velmi málo. V dochovaném staročeském překladu této kroniky je uveden jako "Přibík, syn Dluhojův z Tradenína, mistr školní od sv. Jiljí, řečený Pulkava". Vzhledem k tomu, že žádný Tradenín nikdy v Čechách ale neexistoval, historik František Palacký navrhoval číst název místa jako Radenín (na Táborsku) nebo Hradenín (na Kolínsku).
Doloženo naopak máme, že Přibík zastával funkci písaře u pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic (1297-1364), v letech 1373-1377 byl správcem školy u kostela sv. Jiljí na Starém Městě pražském a od roku 1378 pak farářem v Chudenicích u Klatov. To však ještě vůbec nemuselo znamenat, že na zdejší faře skutečně působil. Mnohem pravděpodobnější je, že z ní pouze pobíral důchody.

Proč na ní Karel tolik lpěl?
V roce 1374 začíná psát Přibík Pulkava, snad přímo pod osobním vedením Karla IV. (1316-1378), svoji kroniku. Zahajuje ji už údajným odchodem Slovanů ze stavby Babylonské věže a jejich příchodem do Čech. Končí smrtí Karlovy matky, královny Elišky Přemyslovny (1292-1330). O údajném Karlově podílu na svém díle píše kronikář v závěru: "Císař totiž, když sám prohlédl všechny kroniky klášterů a pánů a když je bedlivě pročetl, svěřil veškerou onu spolehlivou a pravdivou látku a zápisy o skutcích a činech své země, kterou velmi nade všechny ostatní své země miloval, zmíněnému Přibíkovi, aby z nich sepsal jedinou pravdivou a správnou kroniku a aby z nich sestavil jediný svazek."
Karel IV. za své vlády podnítil sepsání několika kronik - například Beneše Krabice z Weitmile Kroniky pražského kostela, Jana Marignola Kroniky české nebo opata Neplacha Stručné sepsání kroniky římské a české. Přesto měl největší zájem na té, kterou sepisoval bezvýznamný kněz nevalného vzdělání Přibík Pulkava. Není proto zcela vyloučeno, že Přibík měl jen zakrýt skutečného autora kroniky - samotného císaře a krále Karla.

Útok na národní hrdost
Původně latinsky sepsaná kronika byla ještě za panovníkova života a zřejmě na jeho výslovný příkaz přeložena do staročeštiny i němčiny. Nepochybně měla plnit propagační a ideologickou funkci. Naznačuje to například okolnost, že se v ní poprvé objevuje názor o "přenesení království moravského" na Čechy, čímž je Velkomoravská říše bezprostředně spojována s Českým královstvím.
Pro samotného Přibíka Pulkavu byl překlad kroniky "v český hlahol z latinského" zřejmě posledním větším životním dílem. Zemřel někdy mezi lety 1378-1380.

5. Byl snad Hájek jasnovidec?

Dílo: Kronika česká
Autor: Václav Hájek z Libočan
Životní data: † 1553
Soukromý život: Nejprve byl kališníkem, pak konvertoval ke katolictví, stal se knězem a často střídal místa.
Zajímavost: Měl sklon k pletichám a hašteření. Nakonec se pohádal i s nakladatelem své kroniky.

Václav Hájek z Libočan se narodil někdy koncem 15. století v zemanské rodině na Žatecku. Původně byl kališníkem, ale později přestoupil na katolickou víru a v roce 1521 se stal knězem. Jako děkan působí v letech 1527-1533 na Karlštejně, krátce je správcem vyšehradské kapituly a nakonec proboštem ve Staré Boleslavi. Zároveň s těmito úřady se už od roku 1524 prosazuje jako velmi oblíbený kazatel v klášteře sv. Tomáše na Malé Straně v Praze.

Po tahanicích je to bestseler
Jeho život je vyplněn neustálými soudními spory jak se světskou, tak i církevní vrchností. Hájek usiluje o získání výnosných úřadů, které však postupně ztrácí, protože neplní své povinnosti a pletichaří.
Kromě neustálého hašteření se věnuje také sbírání materiálů pro zamýšlenou Kroniku českou. Začíná ji psát v roce 1533 a dokončí ji po šesti letech. Její vytištění se rozhodne financovat rytíř Václav Halaš z Radimovic, ale svůj závazek příliš neplní, a proto je kronika za jinde vypůjčené peníze vytištěna až v říjnu 1541. Následně však dochází k vleklému sporu mezi Hájkem a Halašem o právo knihu prodávat, a tak se Kronika česká dostává mezi lidi až v roce 1543. Ani pak ale neutichají spory kolem ní. "Ta kronika se musí cenzurovat!" snaží se prosadit husitská konzistoř. Teprve když olomoucký biskup Jan Dubravius (asi 1486-1553) učiní z Hájkova díla hlavní pramen svého latinské spisu Historia regni Bohemiae (1552), dostane se Kronice české uznání. Rázem se stává nejrozšířenější a nejčtenější dějepisnou prací v českém jazyce. Václav Hájek z Libočan si však slávy už příliš neužije. Po těžké nemoci umírá 18. března 1553.

Přibásnil si Horymíra
Ačkoli při psaní svého díla čerpal ze všech předcházejících kronik včetně Kosmy, Dalimila či Přibíka Pulkavy z Radenína, mnohé věci si Václav Hájek z Libočan doslova vybájil. Zcela vymyšlenou je například pověst o Bivoji nebo Horymírovi. Na oblibě to jeho kronice ale neubralo a nadále ji hltalo mnoho generací.

Předstihl archeology
Teprve koncem 18. století vzdělaný piaristický mnich Gelasius Dobner (1719-1790) podrobuje Hájkovu kroniku přísnému kritickému zkoumání. "Mezi jejím textem a ověřenými historickými prameny existují značné rozpory," prohlašuje. Ostrou kritiku Hájkovy kroniky pak převezmou do svého díla i Josef Dobrovský a František Palacký.
V poslední době však badatelé svůj názor na Hájka mění. Ukazuje se totiž, že zejména o raných dějinách Čech a Moravy, například o pobytu Keltů, Markomanů a Kvádů na našem území, přináší velmi cenné informace. Největší záhadou však zůstává, kde je získal, když tyto zprávy potvrdily archeologické výzkumy teprve až ve 20. století.

Byl praotec Čech Kelt?
Pověst o praotci Čechovi
zaznamenal jako první Kosmas ve své Kronice české. Nepíše v ní však o Čechovi, ale o Boemovi, protože je dílo psáno latinsky a jméno Boem lépe odpovídá latinskému názvu naší země Boemia či Bohemia. Tento pojem se ve tvaru Boioheamum poprvé objevil v díle řeckého historika a zeměpisce Strabona (64/63 př. n. l.-asi 19 n. l.), a to v souvislosti s keltským kmenem Bójů, obývajícím Hercynský les, tedy i českou kotlinu. Znamenalo by to snad, že náš bájný praotec byl Kelt, a ne Slovan? Pod jménem Čech se každopádně objevil až ve veršované Dalimilově kronice po roce 1311. Jeho mladšího bratra Lecha poprvé zmínil dokonce až Přibík Pulkava z Radenína, kronikář Karla IV.

Jak to bylo s dívčí válkou?
František Palacký (1798-1876) pochybovačně uvedl, že "nejdivnější staročeská pověst jedná o tak řečeném boji dívčím". Ve skutečnosti se žádná dívčí válka nikdy nekonala. Kosmas, který první pověst o ní zaznamenal, nelíčil totiž žádné kruté masakry, ale popisoval spíše jakési rituální slavnosti slovanské mládeže. Dívčí válku, tak jak ji známe třeba z podání Aloise Jiráska, zaznamenala jako první až Dalimilova kronika. Je pravděpodobné, že letopisec se inspiroval starořeckou bájí o ženských bojovnicích amazonkách.

Omyl kronikáře stvořil světce
Omylu Václava Hájka z Libočan vděčíme za jednoho z nejznámějších českých světců - Jana Nepomuckého. Ve své kronice sice správně vročil do roku 1393 příběh umučeného generálního vikáře Jana (Johánka) z Pomuku, ale o deset let dříve se v jeho podání odehrálo smyšlené utopení královnina zpovědníka Jana Nepomuckého. Jezuita Bohuslav Balbín pak na základě Hájkovy kroniky napsal v roce 1671 spisek Život svatého Jana Nepomuckého, kněze a mučedníka, který byl prvním krokem k Janovu svatořečení v roce 1729.


Zdroj: RF Hobby a časopis History revue. Děkuji
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.