... Historie trošku jinak, aneb: "Bitvu sem presrál, ale dobro se vyspál!"

Co dokážou prozradit staré hroby

11. ledna 2010 v 17:35 | LaVoisin |  Pravěk
Úcta k mrtvým předkům je svým způsobem vizitkou kulturní vyspělosti národa. O ní vypovídají i způsoby pohřbívání. Pro mnoho lidí je navíc hledání a odkrývání pravěkých hrobů spojeno s tou jedinou "pravou" archeologií.

Skupina lidí přistupuje k vykopané jámě. Pomalu a opatrně do ní položí mrtvé tělo. Dva z nich seskočí k nebožtíkovi a začnou s ním manipulovat. Položí jej na pravý bok, natočí hlavou k západu, skrčí mu nohy, ruce přitlačí k tělu a nakonec hlavu otočí tak, aby obličej směřoval k jihu. Pak od některých osob, stojících na kraji jámy, vezmou několik předmětů a položí je vedle mrtvého. Nakonec z jámy vylezou a mrtvolu zakryjí hlínou. Tak nějak mohlo v dávnověku vypadat rozloučení se zesnulým. PANORAMA 21. STOLETÍ vám nabídne přehled těch nejvýznamnějších způsobů pohřbívání, s nimiž se na našem území archeologové setkávají.

Skrčení neandertálci

První, kdo k cílenému pohřbívání svých zemřelých přistoupil, byli neandertálci. Zdá se však, že nepohřbívali vždy a každého, nicméně neandertálské hroby nalezeny byly. "Otázkou ale i nadále zůstává, zda šlo opravdu o pohřeb v dnešním slova smyslu, či jen o zahrabání do země třeba kvůli hygienickým důvodům. U moderních lidí už o pohřbívání mrtvých naproti tomu neexistuje žádná pochybnost," říká Ladislav Nejman z Australian National University, archeolog českého původu, který se specializuje na přelom středního a mladšího paleolitu.

Od jeskyní po mohyly

Lidé v závěrečné fázi starší doby kamenné, paleolitu (cca 40 000-8000 př. n. l.), ještě ukládali své mrtvé do dutin v jeskyních. Na některých velkých loveckých sídlištích jsou však již ke konci tohoto období patrné snahy o pohřbívání - na Moravě byl v Dolních Věstonicích nalezen trojhrob, starý zhruba 26 600 let. Častým jevem u těchto pohřbů je posypání části těla, většinou hlavy, okrem. "Patrně měl mrtvým vrátit barvu krve a života. Okr navíc zpomaloval rozklad těla a rovněž zmírňoval zápach," konstatuje profesor Zbyněk Šmahel z katedry antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Podoba pohřebního rituálu není však v této době ještě ustálena a nezávisí ani na věku a pohlaví zesnulého, ani na jeho sociálním či jiném postavení.

Střední doba kamenná, mezolit (8000-5500 př. n. l.), je dobou, kdy cíleně vznikají první pohřebiště. Lidé jsou v této době pohřbíváni ve skrčené poloze. O ní se vedou mezi odborníky diskuse. Možná šlo o jakousi rituální polohu, ale možná je to jen důsledek svázání mrtvého do kozelce ze strachu, aby se nevrátil a neubližoval živým pozůstalým.

Mladší a pozdní doba kamenná, neolit a eneolit (5500-2000 př. n.l.), jsou charakteristické přechodem od kočování k usedlé kultuře sídlišť a k obdělávání půdy. S tím souvisí i nutnost vytvořit místo pro mrtvé. Vznikají pohřebiště, a to jak s hroby kosterními, tak i s hroby žárovými, kdy jsou pozůstatky ukládány do hliněných nádob. Zemřelým jsou na cestu do záhrobí dávány různé předměty, například pracovní nástroje, zbraně apod. Ke konci období se začíná pochovávat pod mohylami. To je však charakteristické spíše pro oblast Moravy.
V této době však do popředí vstupují i různé místní rozdíly. Lid šňůrové keramiky začal v poslední čtvrtině 3. tisíciletí př. n. l. pohřbívat své mrtvé rozdílně podle pohlaví. Muži leželi ve skrčené poloze na pravém boku s hlavou k západu a obličejem k jihu, ženy na boku levém, hlavou k východu a tváří k jihu. O něco pozdější lid zvoncových pohárů (okolo 2000 př. n. l.) své mrtvé orientuje jinak. Muži leží na levém boku hlavou k severu, ženy na pravém boku hlavou k jihu. Důvody zatím neznáme.

Pohřby v popelnicových polích

V době bronzové (2700-750 př. n. l.) zpočátku stále ještě převažují hroby s kostrami ve skrčené poloze, později přichází nový typ pohřbívání. Objevují se mohylová pole s kostrovými hroby, nabízejícími archeologům šperky, nádoby, nástroje, ale hlavně bronzové zbraně - sekery, sekeromlaty i meče. Bohaté nálezy milodarů v nejbohatších hrobech, které patří vládnoucí vrstvě, naznačují prohlubující se sociální diferenciaci mezi lidmi.

Na přelomu střední a mladší doby bronzové, tedy okolo let 1200 př. n. l., se na rozsáhlých územích celé Evropy rozšířilo žárové pohřbívání v popelnicových polích. Popelnice (urny) jsou ukládány do prostých podpovrchových hrobů. Některé mají ve dně úmyslně proražený otvor, o němž se archeologové domnívají, že měl sloužit k volnému "odchodu duše".

Zajímavou a zatím ne zcela objasněnou "perličkou" je fakt, že v případě knovízské kultury (cca 1300-1050 př. n. l.) jsou v poměru k hustotě obyvatelstva poměrně vzácné nálezy rituálních žárových či kostrových hrobů, ale jsou zde poměrně typické pohřby v odpadních jámách, kdy ostatky nesou známky zhanobení. Jednou z možností je i rozšíření kanibalismu mezi těmito lidmi, protože nálezy obsahují rozlámané či jinak poškozené kosti.

Od 8. století př. n. l., tedy v době tzv. bylanské kultury, se rapidně zmenšuje počet hrobů s milodary. Ovšem hroby, které milodary obsahují, jsou daleko bohatší, než tomu bývalo dříve. Archeology to vede k myšlence dalšího výrazného prohloubení majetkových rozdílů mezi lidmi.

Do hrobu na koni

Starší doba železná (750-500 př. n. l.) je nazývána dobou halštatskou, neboť dostala jméno podle pohřebiště v Hallstattu v Rakousku. Na našem území jsou v této době pohřbíváni nebožtíci do mohyl spolu s bohatou výbavou. Někdy jsou k pohřbívání využívána starší pohřebiště, někdy jsou zakládána nová. V této době se začínají objevovat i velké a bohaté mohylové hroby náčelníků, kteří jsou občas ukládáni do hrobů i s celými válečnými či pohřebními vozy.

S příchodem Keltů začíná na našem území tzv. kultura laténská (500 př. n. l.- počátek n. l.), nazývaná podle naleziště La Téne ve Švýcarsku. Keltové některé své mrtvé spalovali a jejich popel následně ukrývali v plochých hrobech bez mohylového krytu, do podobných hrobů však kladli i kostrové pohřby, při nichž bylo tělo uloženo buď v rakvi, nebo bylo chráněno dřevěnou deskou, či bylo aspoň oblečeno do rubáše nebo obaleno plátnem. Charakteristickým jevem této doby je poloha těla na zádech s hlavou otočenou k severu a také značná frekvence různých válečných zranění dokazující, že Keltové byli významnými bojovníky. "Knížecí" hroby obsahují bohatou výbavu včetně bronzových ozdob, spon, náramků. Výbava hrobů je závislá na sociálním postavení člověka, ale jen asi deset procent hrobů neobsahuje žádnou výbavu.

Okolo změny letopočtu začínají z našeho území Kelty vytlačovat germánské svazy. Území dnešních Čech ovládli Markomani. Jejich pohřební kultura je provázena tradičními žárovými hroby. Mrtví jsou spalováni a popel spolu s milodary ukládán do hliněných uren, které jsou následně pohřbívány do pahorků na pohřebních polích podél cest. Kromě nádoby s popelem se v pahorcích nachází i zbroj. Ve stále větší míře jsou z tohoto období nalézány i hroby kostrové, v nichž bývají železné, bronzové, ale i zlaté či stříbrné spony, kostěné nástroje, bronzové nádoby, nákrčníky apod.

Na konci 5. století se objevuje další kulturní vrstva. A patří opět germánským bojovníkům, zřejmě Langobardům. Zvláštností jejich pohřebního ritu je pohřbívání mrtvých bojovníků i s jejich koňmi do jam, hlubokých dva až tři metry.

Aby mrtvý dobře viděl východ slunce

V době stěhování národů (5.-6. stol. n.l.) se po krátkou dobu objevuje na našem území nový způsob pohřbívání - tzv. vinařský stupeň. Jeho výrazným rysem je ukládání mrtvých do polohy naznak. Hroby jsou bohatě vybaveny milodary - šperky, keramika, dokonce i skleněné nádoby. Zcela zde však absentují zbraně. O důvodech se víceméně jen spekuluje, možná byly příliš ceněné, než aby si je s sebou odnášeli nebožtíci.

Germáni jsou postupně nahrazováni Slovany. Ti v raném středověku, někdy též nazývaném dobou hradištní, své mrtvé spalují na hranicích. Kroniky, které však vznikly až v pozdějších dobách, uvádějí, že součástí tohoto pohřbu bylo kromě výrazných projevů smutku, jako je kvílení či rvaní si vlasů, i obětování zvířat či dokonce lidí. Celý obřad byl následně zakončen hostinou s tancem a hrami. Popel zemřelého byl zřejmě rozptýlen buď na zvláštním rituálním místě, nebo vhazován do vody. Jiná hypotéza uvádí, že popel byl vsypán do uren, které byly následně vystaveny na kůlech u cest. Místy se však objevují i menší až střední mohyly s kostrovými pohřby bez milodarů. Na rozdíl od Keltů orientovali Slované své mrtvé hlavou k západu, aby měl, jak píše Jiří Waldhauser v knize Jak se kopou keltské hroby, mrtvý možnost "dívat se" každodenně na východ slunce.

Radikální změna nastává mezi 5. až 9. stoletím, kdy je spalování nahrazeno pohřbíváním do země, pohřebiště se z volné přírody přesunují do sídlišť a jsou zřizovány stálé hřbitovy u farních kostelů.

Křesťané leží u kostelů, židé mají prosté hroby

Neméně radikální změnu přinášejí Cyril s Metodějem, slovanští věrozvěstové. S jejich příchodem a se sílícím vlivem křesťanství se samozřejmostí stává pohřbívání bez milodarů a pohřebiště se přesouvají stále blíže kostelům. Přibližně od 11. století se na našem území pohřbívá v rakvích. Tomu předcházelo pokládání těl na dřevěné desky. Uzavřené rakve či truhly jsou důsledkem křesťanské představy, že pro posmrtný život je třeba zachovat tělo. Vysoce postavení jedinci - panovníci, církevní hodnostáři či nějakým způsobem privilegované osoby - jsou do země ukládáni v kamenných sarkofázích, cínových či olověných rakvích. V podzemí kostelů vznikají pohřebiště v kryptách, pod apsidou či kněžištěm. Výsadu pohřbu v kostele mají zprvu pouze duchovní, později jsou zde pochováváni i členové panovnických rodů. Mění se tvary hrobek a od 13. století se náhrobní kameny zdobí reliéfními portréty zemřelých.

Středověké židovské hřbitovy mají hroby opatřené prostou stélou, sarkofágy se smějí stavět jen těm nejvýznamnějším jedincům. Zákaz zvěčňovat portrét zemřelého je obcházen různými emblémy, které uvádějí povolání či jméno.

Liší se pouze rakve

Zhruba v období 15.-16. století je pohřbívání v dřevěných rakvích praktikováno ve všech místech, v městech i na vesnicích, u všech sociálních vrstev a odlišnosti jsou pouze v úpravě rakve. Nejchudší lidé měly truhlu z nehoblovaného dřeva, majetnější lidé pak ze dřeva lakovaného, od 18. století zdobeného reliéfy květů či věnce. Lišila se i barva rakve. Mladí a svobodní lidé měli rakev bílou, stříbrnou, modrou nebo zelenou.

Pohřbívání v rakvích zakázal v době morových a cholerových nákaz císař Josef II., podle jehož příkazu bylo tělo na hřbitov přivezeno v truhle, z níž bylo do hrobu "vysypáno". Proti tomu se však zvedla tak velká vlna odporu, že nařízení bylo krátce poté zrušeno.


Pod zem zaživa? Ani náhodou


Jako důsledek obav, zda není člověk pohřben zaživa, začaly v 19. století vznikat márnice. Některé pohřby z této doby dokonce navíc vykazují známky toho, že k rakvi byl přidělán jakýsi komínek, kterým měl do rakve proudit vzduch. Případně byla k ruce pohřbívaného přivazována lanka spojená se zvonkem, který se měl při sebemenším pohybu rozeznít.


Zdroj: RF Hobby a časopis Panorama21. Děkuji
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 cialis cialis | E-mail | Web | 16. května 2014 v 19:58 | Reagovat

Hello!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.