... Historie trošku jinak, aneb: "Bitvu sem presrál, ale dobro se vyspál!"

Tance ve středověku

30. října 2009 v 14:11 | LaVoisin |  Středověk
Duchovní tance
Tanec a taneční projevy jsou v křesťanství velmi omezené, neboť tanec je považován za ďábelský nástroj. Ale fenomén tance se objevuje v křesťanské ikonografii (viz Starý zákon - kdy David tancuje před archou úmluvy, dále tanec mladičké Salome, která získává pro Herodiadu hlavu sv. Jana Křtitele, jejíž taneční umění je považováno za akrobatický tanec). Musíme konstatovat, že přesto existovaly formy křesťanských náboženských tanců a ty byly předváděny přímo v kostele. Apokryfní text z Acta Johannis představuje Krista tančícího při poslední večeři a přikazujícího apoštolům, aby se k jeho tanci připojili. Jan Zlatoústý (středověký teolog) a sv. Blažej konstatují, že tanec je hlavním zaměstnáním andělů v nebi. Přesto však většinou církev tance duchovních v procesích a na hřbitovech zakazovala, protože se jí nezdály dosti nábožné.
Tím spíše brojila proti účasti kněží při obecním tanci, o níž se dočítáme zejména v tancemilovném 14. století, a to i v Čechách, kde mnohý farář dokonce choreu vedl jako předtanečník. Papežové i mravokárci vystupují proti tančení ve svátek; Hus horlí proti nedělnímu plesání, zpívání, básnění a "krásným" choreám. Tomáš ze Štítného připouští počestné umírněné tančení, ale varuje před jeho zvrhnutím v nevázanost. Je nabíledni, že krom znesvěcování svátečních dnů byly církvi "trnem v oku" zejména zvyky masopustní a svatojanské, které spojovala s představou nečistých sil, a v každé náruživosti viděla působení ďáblovo. Je však třeba uvést, že ve východní církvi a v některých křesťanských sektách nebyl tanec nikdy z obřadů zcela vyloučen.

Světské tance
Světské tance čerpaly z dědictví předchozích evropských národů a jsou spojeny se svátky životního cyklu zemědělce (slunovrat, májové oslavy, sklizeň obilí, vinobraní, narození, dospělost, svatba a pohřeb. Tyto tance se většinou tančí ve skupinách nebo v řetězech bez přesného počtu mužů a žen. Tančí se jen při zpěvu balad a hrdinských eposů, přičemž tanečníci se pohybují po spirále nebo oblouku v uzavřené místnosti.
Prvními profesionálními tanečníky, můžeme-li použít tohoto spojení, jsou žakéři, truvéři, dokonce i medvědáři, kteří putují městy, od hradu ke hradu a zde předvádějí svoje téměř profesionální umění, tj. tanečním rejem, klauniádou bavit lid. Poskakovali za zvuků píšťal, bubínků a některých strunných nástrojů, při čemž se pohupovali podle rytmu nebo prováděli akrobatické cviky. To vše pro obveselení diváků. Potulný muzikant, žakéř, patřil ke kočovným hudebníkům ale i tanečníkům. Zpíval a tančil nejen pro obyčejný lid, ale také na rytířských hradech a hostinách pro feudála. Jeho písně měly milostný charakter, a navazovaly tak na trubadúry jižní Francie, kteří opěvovali historické činy Karla Velikého a Rollanda, ovšem také legendární téma o rytířích svatého Grálu. Rytířská dvorská etika se šířila z Francie přes Německo do střední Evropy. V Německu se těmto zpěvákům tanečníkům říkalo minnesengři (minne = láska).
Dvorská kultura byla mezinárodní. Rytíři, trubadúři a žakéři ji rozšířili po všech evropských dvorech. Mnohý žakéř byl vzdělaným básníkem, skladatelem, hudebníkem i předtanečníkem v jedné osobě - byl jakýmsi "moderátorem" dvorských slavností.
Středověké hudební nástroje vznikaly živelně a nejednotně rozvíjením starověkých nástrojů jako byla lyra, kithara, šalmaj, harfa, loutna, psalterie, roh, trubka nebo flétna.
Pozvolna se vyvíjely a byly zdokonalovány pneumatické varhany, takže s rozvíjejícím se liturgickým obřadem se rozvíjí také hudební tvorba pro tento nástroj a varhany tak zcela ovládly sakrální prostor chrámu, kostela, kaple.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.