... Historie trošku jinak, aneb: "Bitvu sem presrál, ale dobro se vyspál!"

Ztráty a nálezy českých korunovačních klenotů

1. ledna 2009 v 14:19 | LaVoisin |  Zajímavosti a zajímavé články
"Kolik váží zlato a jaké jsou to drahokamy?" zajímá se o české korunovační klenoty v roce 1941 říšský protektor Reinhard Heydrich na Pražském hradě. Nechá se s nimi zpupně vyfotografovat. Do roka a do dne je po smrti a český národ přikyvuje: "Zase se vyplnilo prokletí toho, kdo si chce neoprávněně korunu přisvojit…"

Jednadvacet českých králů a osmnáct královen bylo obdařeno českou korunou. Mnoho z nich si ji ale příliš dlouho neužilo. A tak vznikla legenda o jakémsi prokletí, které na ní lpí. Nejstřeženější český poklad, české korunovační klenoty, je dnes umístěn v Korunní komoře ve Svatováclavské kapli Svatovítské katedrály. Za sedmi zámky dveří a sedmi zámky trezoru se skrývá prý nejkrásnější královská koruna na světě spolu s žezlem a jablkem. Samotní králové ani neměli čas si ji prohlédnout, HISTORY revue ale měla možnost pátrat po její minulosti a zvláštní magii.

Králem z vděčnosti
Prvním českým králem se stal kníže Vratislav II. (?-1092), a to díky své diplomatické obratnosti. Ve sporu císaře Svaté říše římské Jindřicha IV. (1050-1106) s papežem Řehořem VII. (?- 1085) stranil císaři. Dokonce mu při dobývání Říma poslal na pomoc tři sta jízdních bojovníků, kteří mu pomohli zahnat papeže do Andělského hradu. Jindřich IV. se pochopitelně cítil Vratislavovi zavázán, takže mu o čtyři roky později v německé Mohuči vlastnoručně vložil na hlavu královskou korunu. V dubnu roku 1085 jsme tak získali prvního krále, byť bez dědičného práva. Slavnostně ho o rok později korunoval arcibiskup Egilbert ve svatovítské bazilice na Pražském hradě. Vratislav s manželkou Svatavou se tak stali českými a polskými králi.

Co je psáno, je dáno
K této příležitosti byl vydán Vyšehradský kodex, nejznámější rukopis pražské Národní knihovny. Nádherně iluminovaný románský rukopis začíná slovy "in die ordinationis regis" (v den uvedení krále v úřad). Máme i svědectví z Kosmovy kroniky z počátku 12. století: " Při slavné mši svaté arcibiskup pomazal Vratislava oděného královskými odznaky, na krále a vložil korunu na hlavu jeho a na hlavu jeho manželky Svatavy, oblečené v královské roucho."

Jednou křížky, podruhé lilie
O tom, jak první česká královská koruna vypadala, však můžeme jen spekulovat podle dobových mincí. Jenže na každé minci je zobrazena jinak - tu s křížky, jindy s heraldickými liliemi. Raziči mincí postupovali zřejmě podle vlastní fantazie a zkušeností s cizími vzory. Je znám i králův portrét ze stěny rotundy ve Znojmě s korunou, která je jakási obroučka se čtyřmi výběžky ve tvaru kříže. Znojemský mistr malířský ale taky asi žádnou předlohu neviděl, takže ani jeho malba není věrohodným důkazem.

Nasaď si korunu, ale jen o svátcích
Víc už víme o koruně, kterou dostal druhý český král Vladislav II. (1140-1172) v roce 1158. Podle letopisce Mnicha sázavského: "… byl korunován korunou zlatem, perlami a drahým kamením okrášlenou". Také Vladislav si svůj úřad vysloužil pomocí císařovi Fridrichu Barbarossovi (1122-1190). Nejdříve mu slíbil vojenskou pomoc proti odbojným italským městům. Za odměnu dostal privilegium nosit královskou čelenku ve stejné dny jako císař: tedy o Vánocích, Velikonocích, letnicích a navíc o svátcích sv. Vojtěcha a Václava. Když se pak česká vojska v Itálii skutečně vyznamenala, Fridrich Barbarossa se vší parádou korunuje v Miláně Vladislava podruhé. Ve svých listinách ho ale dál tituluje jako dux, tedy kníže, a nikoli rex - král. Ani tato "koruna-nekoruna" nebyla dědičná.

Kam vítr, tam Přemyslův plášť
Dlouhých čtyřicet let si pak Češi museli počkat na další korunovaci, tentokrát Přemysla Otakara I. (1155-1230). Ten se v duchu rodových tradic nejdříve připojil k perspektivnějšímu římskoněmeckému králi Filipovi Švábskému (1177-1208), jenž soupeřil s protikrálem Otou IV. Brunšvickým (1175-1218) o císařské žezlo Svaté říše římské. Filip byl navíc spojenec Francie a Ota Anglie. V den své korunovace (1198) Filip prohlásil Přemysla Otakara z vděčnosti králem. A v listině, kterou vydal, dokonce poprvé potvrdil dědičné právo na království české. Jenže o pár let později se ukázalo, že Ota získává převahu, a tak Přemysl bez rozpaků přešel na jeho stranu. Opět dostal potvrzení o svých privilegiích a suverenitě státu. A byl v roce 1203 korunován pravděpodobně opět starou korunou z doby Vratislavovy.

Mazaně se pojistil
Jenže pak se to všechno zase znovu zvrtlo, novým římským králem se stal teprve tříletý Fridrich II. Přemysl musel s vyjednáváním počkat, až vyroste. Vyplatilo se - dostal od něj v roce 1212 Zlatou bulu sicilskou potvrzující dědičné výsady českého království. Jenže Přemysl věděl, proč římským císařům nedůvěřovat. A tak se po narození syna Václava pojistil, když v roce 1216 (synovi bylo pouhých 11 let) sezval do Prahy velký sněm Čechů a na něm se potvrdilo nástupnictví příštího Václava I.

Koruna podléhá módě
Mince vydané ke korunovaci Václava I. (1205-1253) v roce 1228 dokazují, že koruna byla připodobněna starším francouzským korunovačním klenotům. Z obroučky vystupují heraldické lilie posázené drahokamy. Nástupce Václava I. Přemysl Otakar II. (1233-1278) ji ještě dotvořil. "Z vrcholu koruny nechal odstranit lilii a vyměnil ji za křížek. Je možné, že už tehdy tam dal umístit trn z Kristovy koruny, který získal po svém nástupu na český trůn v roce 1253," domýšlí režisér a dokumentarista Jan Boněk ( *1950), který strávil pracovně v korunní komoře třicet hodin. Přemysl Otakar II. se ale do korunovace nijak nehrnul. Byl si tak jistý svým postavením "zlatého a železného krále" (zlatý v bohatství a železný na bojišti), že se konala až osm let po jeho usednutí na trůn. Symbolicky se odehrála v den Narození páně 24. prosince 1261 na Pražském hradě.

Ostošest se slavilo a pilo
Každá korunovace znamenala v našich dějinách obrovskou událost. Sledovala se astronomická znamení, víno teklo proudem, peníze se sypaly na cestu… Například o obřadu Václava II. (syna Přemysla Otakara II. - 1271-1305) roku 1297 se zachovalo svědectví v kronice Františka Pražského: " I bylo tehdy v tom městě převeliké bohatství a nádhera… a na Novém tržišti byly vytvořeny skrytými zemními trubkami prameny, z nichž si kdo chtěl, nabíral víno jako z řeky…" Jen koní bylo prý tenkrát v Praze kolem sto devadesáti tisíc.
Pomluvený král
Po Václavovi II. přišlo krátké vládnutí posledního Přemyslovce Václava III. (1289-1306) a Jindřicha Korutanského (1265 -1335) a ještě kratší epizoda Rudolfa Habsburského (1281-1307). Už se blížil čas Lucemburků. O Janovi Lucemburském (1296-1346) se v 19. století bůhvíproč rozšířila zlá pomluva. Prý kdesi ve světě zašantročil českou korunu, snad ji zastavil nebo jinak zpeněžil. Teprve nedávno se díky Kronice zbraslavské podařilo dokázat, že ještě v roce 1337 při korunovaci jeho druhé manželky Beatrix Bourbonské byla na světě.

Parléřův nový kabátek?
Devět let tedy nebyly žádné zprávy, kde se koruna zdržovala. Až v roce 1346 se objevují informace o velkolepé Svatováclavské koruně, kterou v pražské zlatnické dílně nechal vyrobit - či spíše zrekonstruovat markrabě moravský Karel, příští Karel IV. (1316-1378). Dokonce se má za to, že návrh na její přestavbu dělal Karlův oblíbený německý architekt Petr Parléř (1332/3-1399). Tato svatováclavská koruna se dochovala dodnes.

Nová, nebo staronová?
Dnes se odborníci přiklánějí k názoru, že Karel IV. nechal přestavět starou přemyslovskou korunu. Svým tvarem se jí blíží, ale zároveň má hodně ze soudobých francouzských korun. Navíc kameny na ní posazené nesou stopy dávného použití. Koruna je také zvláštním způsobem proděravělá - asi sedmdesát dírek se nachází na dolním okraji obroučky. Patrně tam byly původně perly. Jiné dírky zase vydávají svědectví o tom, že díly obroučky byly kdysi v jiné sestavě…Koruna je tak symbolem Karlovy politiky: chtěl navázat na přemyslovsko-lucemburské tradice a přitom být moderním panovníkem.

Korunovační klenoty a jejich tajemství

Mystika drahokamů královské koruny

"Viděl jsem vedle sebe pravou korunu a její dokonalou kopii. Ta pravá zářila jakýmsi nepopsatelným až mystickým světlem," vypráví režisér Jan Boněk, který jako jeden z mála měl možnost při natáčení dokumentu strávit s českými korunovačními klenoty víc času než kterýkoliv král.

Každý, kdo ji viděl zblízka, byl překvapen, že vůbec není dokonalá. Zlato nese stopy leštění, které ve středověku ještě nebylo tak jemné jako dnes. Dírky na spodním okraji i v jiných místech svědčí o přepracování. Drahokamy jsou tu a tam prasklé. A přece je její kouzlo neopakovatelné. Možná je to tím, že Karel IV. znal tajnou symboliku i léčebné působení drahých kamenů.

Barva je důležitá
Na první pohled je jasné, že na královské koruně převládá modrá a červená barva. Nebylo tomu tak vždycky. Ještě při korunovaci Karla IV. tu byly hojně zelené smaragdy a bílé perly. Tato kombinace čtyř barev je už od pozdní antiky vyjádřením císařské a královské moci. Pak ji ale král dal přepracovat, doplnit o zkřížené pásy na vrcholu a o vzácné kameny, které časem získal. Modrá a červená dává v barevném spektru dohromady fialovou, která představuje zbožnost, pokání i mystiku. Střídání modré a červené připomíná taoistické jin a jang, dva protikladné principy. Červená bývala ve středověku barvou Krista, mužským principem, barvou vítězství, úspěchu a bohatství, ale i barvou krve a tedy mučedníků. Modrá zas byla barvou Panny Marie, ženským principem, barvou mírnosti, zbožnosti a věrnosti. Obě dominantní barvy na koruně tedy měly slučovat protiklady, stejně jako vláda krále láskyplného i rozhodného, zbožného i úspěšného.

Síla drahokamů
V Karlově době se ještě neužívaly ke zdobení diamanty, ty přišly ke slovu až v 17. století, a tak mezi ty nejoblíbenější patřily rubíny, safíry, smaragdy a spinely. K nim připočtěme ještě perly a máme dokonalou výzdobu královské koruny. Ke každému druhu drahých kamenů je připojena legenda.
Rubín býval na Dálném Východě ceněn víc než diamant. Měl jakousi magickou moc jasné představivosti. Mocným tohoto světa sliboval vítězství a hrdinské činy, obyčejným pak lásku a štěstí. Ovšem pozor! Když se začala měnit jeho barva, znamenalo to hrozící nebezpečí. Snad proto jsou některé kameny na Svatováclavské koruně podloženy barevnou vrstvou, která dolaďovala jejich odstín. Rubín lomil oslepující sluneční světlo, například v poušti, a v Evropě byl považován za léčivý. Věřilo se, že podporuje činnost srdce, posiluje krevní oběh a dává tělu sílu. Také proti zlým duchům měl obrannou moc a naopak, nosil-li ho někdo od přírody zlý, dokázal ho proměnit ve skutečného zloducha.
Safír byl na evropských královských dvorech považován za nejušlechtilejší drahokam a také nejmocnější. Byl nazýván kamenem Jupiterovým snad pro svou ochrannou moc. Ovlivňuje věrnost a čistotu ducha a těla. Chrání před zradou i strachem a ochlazuje vášně. Pokud ale si chtěla žena získat lásku muže, stačilo dát mu napít z poháru, v jehož obsahu byl safír aspoň chvíli ponořen. Pokud jde o zdraví, chránil také před úrazy a zlomeninami a podobně jako rubín zlepšoval krevní oběh.
Smaragd , sytě zelený kámen, v sobě skrývá mimořádnou duševní sílu. Po celá staletí ho kromě králů nosili na krku i věštkyně a věštci, protože jim dodával jasnozřivost. Kromě toho tento kámen přináší veselí a radost. Je velmi účinný na zapomnětlivost a na špatné vidění. Dokonce ve starověku se zastrkávaly malé perličky smaragdu do očních koutků. Má i chránit před epileptickými záchvaty.
Perly jsou zrozené z bolesti perlorodky, a tak jejich symbolem je na jedné straně bolest a na straně druhé láska. Perla vlastně vzniká také neposkvrněným početím a je tedy čistá. Perla je také odjakživa spojena s moudrostí, čili její nositel se jistě bude rozhodovat moudře.
Jen jeden rubín
Od prvního desetiletí minulého století se vědci vracejí ke zkoumání drahokamů na Svatováclavské koruně. Se safíry a smaragdy nebyla potíž, ale červené kameny stále vzbuzovaly diskuse. Staré popisy zaznamenávaly devatenáct rubínů a 28 palasrubínů. Současný popis po využití moderních metod uvádí, že na koruně je jediný rubín a ostatní (46) jsou spinely. K tomu přidejme třicet smaragdů a devatenáct safírů. Několik z nich patří k největším a nejkrásnějším na světě.

Putování českých korunovačních klenotů

Vrať korunu, nebo nebudeš králem!

Vojáci bělohorského vítěze Maxmiliána Bavorského nevěří vlastním očím. Nedaleko od Staroměstské radnice stojí kočár a v něm opuštěné královské korunovační klenoty. Nechal je tam prchající Fridrich Falcký. Naštěstí se jeden z vojáků rozhoduje: "Musíme je odevzdat veliteli!" O pár dní později - 17. listopadu (!) 1620 je Maxmilán obřadně předává na Pražském hradě staronovému králi Ferdinandu II.

Nejznámější český poklad, korunovační klenoty, by mohl vyprávět o tom, jak byl ukládán na různá místa, jak putoval od k hradu k hradu za nejpřísnějších bezpečnostních opatření, a jak měl mnohokrát namále. Ale nepředbíhejme, Karel IV. (1316-1378) právě nechává vyrobit slavnou korunu a není to jeho první!

Skvost s imitací
Nedočkavý markrabě Karel si totiž už před rokem 1346 pořídil soukromou korunu ve tvaru čelenky. Když pak měl být v Bonnu a Cáchách korunován, narychlo ji nechal přepracovat a to v duchu říšských korun s vysokým obloukem zakončeným křížem. Zlatník ji osadil antickými a byzantskými kamejemi a drahokamy - a z nedostatku času dokonce jeden drahokam nahradil skleněnou imitací. Je pravděpodobné, že tato koruna byla vyrobena ve stejné pražské dílně jako pak svatováclavská. Dnes je uložena v německých Cáchách na bustě Karla Velikého.

Půjčovala se od Václava
Ke své pražské korunovaci o rok později si ovšem představoval něco opravdu extra. Pravděpodobně však tehdy ještě neměl tolik prostředků, aby mohl nakoupit tak drahé kameny. Také proto se zdá hypotéza o přepracované přemyslovské koruně logická. Zasvětil ji svatému Václavovi a po slavné pražské korunovaci v roce 1347 uložil k věčnému opatrování do Chrámu sv. Víta. Papež Klement VI. (1291 -1352) k tomu vydal ochrannou bulu, která stanovuje, že koruna "má být umístěna na hlavě svatého Václava, jehož tělo odpočívá v Pražském kostele".

Karlovo krášlení
Ještě během života Karla IV. zcela určitě došlo k rozsáhlé úpravě Svatováclavské koruny. V inventáři katedrály sv. Víta je po jeho smrti označena jako "znovu značně přetvořená". Bohužel postrádáme dobová vyobrazení, a tak se můžeme domýšlet, na základě původních zpráv, co se na ní změnilo. V době korunovace na ní byly totiž nejen perly ale také zelené smaragdy ve dvou řadách nad sebou při dolním okraji. Nahradily je větší a kvalitnější kameny, které se časem Karlovi podařilo získat. Kromě jiného přibyl červený rubín na čelní straně. Původní pestrost nahradily jen dvě základní barvy - červená a modrá.

Karlštejn trezorem
Přes všechna opatření, která Karel IV. vydal, včetně korunovačního řádu, je brzy po jeho smrti všechno jinak. Idyla skončila i časy "takřka zlaté", jak napsal kronikář František Pražský. Václav IV. (1361-1419) se musí potýkat s mnoha problémy. Má spory s českou šlechtou, arcibiskupem i bratrem Zikmundem, který by se rád ujal českého trůnu. Ve věčných obavách o svůj život Václav IV. nechává tajně převézt české korunovační klenoty na hrad Karlštejn, který je skutečným trezorem. Zdolává jej až v roce 1420 Zikmund Lucemburský (1368-1437) s třiceti tisíci křižáky za zády. Klenoty jsou mu vydány a téhož roku je na Pražském hradě v katedrále korunován.

Od čerta k ďáblu
Zikmund sice na chvíli klenoty vrátil na Karlštejn, ale brzy tam znovu zajel a postupně odtud poklad odvezl na svůj nedobytný hrad v Uhrách - Vyšehrad. Zemi pak sledoval spíše zpovzdálí, jednal s husity i českými pány, až teprve po patnácti letech na českém sněmu v Jihlavě dostal podmínku - "pokud chceš být uznán českým králem, musíš okamžitě vrátit korunovační klenoty!" Zikmund tedy nakonec souhlasí a vysílá svého kancléře do Vídně, kam mezitím poklad přesunul. Jenže kancléř Kašpar Šlik se vrací s očima navrch hlavy:" Ve Vídni, v pokladnici hradu nic takového není!" Kdosi ale slyšel, že klenoty jsou v Prešpurku, tedy v dnešní Bratislavě. Kancléř se tedy znovu z Jihlavy vydává na cestu s početným vojenským oddílem a konečně je úspěšný. 10. srpna 1435 může královské klenoty předat českému sněmu.

Pod kontrolou šlechty
Královská koruna "byla shledána pravá - zlatá, drahými kameny ozdobená" a český sněm tedy přijal Zikmunda jako českého krále. Ještě mu pražský a karlštejnský purkrabí Menhart z Hradce poděkuje za zachování koruny, všech klenotů a privilegií, což je opravdu ironie. Od tohoto dne ovšem klenoty přešly na dlouhou dobu zcela nenápadně do rukou českých stavů, které rozhodovaly o tom, zda korunu z Karlštejna půjčí nebo ne.

Málem zástava věřitelů
Když Zikmund Lucemburský o dva roky později náhle zemřel, hledal se znovu český král. Volba padla na rakouského vévodu Albrechta Habsburského (1397-1439), který ovšem rok po korunovaci zemřel na úplavici. Po jeho smrti se narodil Ladislav Pohrobek (1440- 1457), kterého v Čechách zastupoval Jiří z Poděbrad (1420-1471). Jenže s tím se neměl rád nejvyšší purkrabí Menhart z Hradce! To bylo málem osudové pro české korunovační klenoty. Menhart si je totiž tajně odvezl na svůj hrad Velhartice a po jeho smrti se jejich strážcem stal syn Oldřich. Chlubil se svým kamarádům a bohužel i věřitelům: "Teď vám ukážu něco, co jste ještě neviděli!" Nakonec musel zasáhnout český sněm, aby si je jeho věřitelé nevzali jako zástavu.

Neblahé znamení a jiná dramata
Před korunovací Jiřího z Poděbrad prý vypadl z koruny jeden z kamenů, což prý bylo špatné znamení. Kolem tohoto českého pokladu se i v dalších staletích odehrálo mnoho dramat. Při pohřbu Habsburka Maxmiliána II. (1527-1576) v průvodu ze Starého Města pražského na Hrad byly neseny uherské, říšské a české korunovační klenoty. Přes všechna bezpečnostní opatření vypukla na Malém náměstí panika. Jeden ze čtyřiadvaceti "udatných rytířů" ve zmatku zvolal: "Zachraň se, kdo můžeš!" Nakonec všichni vzali nohy na ramena, nechali rakev na ulici a ukryli se v přilehlých domech. Českou korunu schoval pod svůj plášť nejvyšší purkrabí Vilém z Rožmberka. Bohužel se tenkrát prý vážně poškodily insignie - žezlo a jablko - a musely být pořízeny nové. Po Bílé Hoře v roce 1620 zase vojáci našli opuštěný kočár s klenoty nedaleko Staroměstské radnice. Chamtivá manželka Fridricha Falckého Alžběta Stuartovna nechala odvézt z |Pražského hradu všechno cenné včetně nábytku, jen kočár s klenoty neodvezla, protože už k němu nesehnali koně…

Bláznovská čapka Marie Terezie
Jak slábla pověst a sláva Karlštejna, vznikla také obava o bezpečnost českých korunovačních klenotů na tomto hradě. V roce 1619 je tedy čeští stavové nechali převézt do Svatováclavské kaple katedrály sv. Víta, odkud se mnohokrát převážely do různých tajných úkrytů. Jednu dobu byl dokonce trvale přistaven vůz k jejich evakuaci. Za třicetileté války koruna a mizela a znovu se objevovala při příležitosti korunovací. Habsburk Leopold I. (1640-1705) usoudil, že nejlíp jí bude ve Vídni a přesunul ji do vídeňské pokladnice k habsburské koruně. Byla jí korunována i Marie Terezie, která prohlásila:" Připomíná mi bláznovskou čapku!" Padesát let byly české klenoty ve Vídni, až Leopold II. (1747-1792) v roce 1791 s jejich navrácením souhlasil. V 19. století se nakrátko vrátily do Vídně, když na Prahu táhla pruská vojska, a konečně 28.srpna 1867 byly s velkou slávou předány české delegaci.

Odolaly i choutkám nacistů
Od roku 1868 jsou korunovační klenoty umístěny v katedrále sv. Víta, v korunní komoře v pseudogotické skříni s trezorem, za železnými dveřmi se sedmi zámky. Výjimkou bylo jejich "okupační dobrodružství". 15. září 1938 byly tajně na pokyn prezidenta Edvarda Beneše (1884 -1948) převezeny do Národní banky v Žilině, ale už 6. října se vracely do Prahy. Po cestě je dokonce ohrožoval německý tank. Po různých peripetiích nakonec v roce 1941 nacisté otevřeli Korunní komoru, ale naštěstí je neodvezli, i když si Heydrich nechal udělat kopie klíčů. Před koncem války byly zazděny proti leteckému útoku a v září roku 1945 vyzdviženy. S úlevou bylo konstatováno, že jsou "pravé, neporušené a ve velmi dobrém stavu".

Posvátný korunovační obřad

Okouřit, pokropit, pomazat

Poslední český král Ferdinand V. Habsburský zvaný Dobrotivý má při své korunovaci v roce 1836 opravdu smůlu. Nejenže v tu dobu řádí v Praze cholera, zemře světící arcibiskup Ferdinand Chotek, ale ještě jeho náhradník neví, jak správně nasadit korunu na hlavu. "Má ji posazenou opačně!" nese se mezi dvořany.

Jeho korunovace je prostě zpackaná a přitom to je obřad, který má v Čechách, řečeno dnešní terminologií " největší sledovanost". V našich dějinách těžko najdeme velkolepější oslavy, než bývaly ty kolem korunovací českých králů. Peníze z královské pokladny putovaly na výzdobu města i na bohaté hodování. Národ se na korunovace těšil a žil z nich dlouhá léta.

Magické kopí
Prvním evropským korunovaným králem byl francký Pipin Krátký (714-768), který byl už v roce 754 pomazán papežem Štěpánem III. Na prvního českého krále Vratislava II. (1061-1085) jsme si museli ještě víc jak tři sta let počkat. Za jeho časů ovšem koruna ještě nebyla tou hlavní, král se pyšnil hlavně kopím svatého Václava, které mělo podobný význam jako kopí sv. Longina, jímž měl setník Longinos ze soucitu probodnout Ježíšovi bok a jež bylo považováno za magickou zbraň. Vlastnil jej například Karel I. Veliký nebo Fridrich Barbarossa. Teprve od 13. století nabývá koruna při korunovacích v Čechách význam.

Dejte mi prsten!
Karel IV. (1316 - 1378) si opravdu dal záležet na tom, aby na jeho korunovaci v Praze v roce 1347 nikdo dlouho nezapomněl. Osobně sestavil Řád korunování českých králů, přičemž se zjevně inspiroval francouzskými a anglickými zvyky. Rituál korunovace je domyšlen do posledního detailu: "Když přijdou (biskupové a preláti) na místo, kde kníže leží v ložnici, oblečen nejvyšším komorníkem Českého království do střevíců, suknice a pláště, arcibiskup jej okouří kadidlem a pokropí svěcenou vodou, načež jej pozvedne rukou, aby vstal". To je teprve začátek složitého obřadu. Karel se snažil původní české rituály obohatit hlavně o církevní obřad, v němž bylo důležité církevní pomazání a tím povýšení krále do řady "bohem vyvolených". Patřilo k němu například "žehnání prstenem", který král přijímal od světícího arcibiskupa.

Řád nedodržuje už autor
Přísný a detailní řád korunovace porušuje už sám Karel IV., když přes protesty šlechty i arcibiskupa korunuje v roce 1363 svého syna ze třetího manželství s Annou Svídnickou, dvouletého Václava. Nejchaotičtější korunovací je ale zřejmě ta v roce 1509, v níž chtěl prosadit na trůn Vladislav Jagellonský (1456-1516) svého syna Ludvíka. Tříletý chlapeček to prostě nezvládl. Brečel tak, že se nedal zastavit. Zato jeho šestiletá sestřička Anna Jagellonská po koruně bažila, a tak ji královský otec nakonec posadil na její hlavu. Hrou osudu se nakonec skutečně stala českou královnou o osmnáct let později po boku svého manžela Ferdinanda I. Habsburského. Jak psáno v kronikách: " Ludvík Jagellonský zvládl v životě všechno příliš brzy. Ve třech letech byl korunován, v devíti ho oženili, v deseti už byl nezávislým českým králem a sotva dvacetiletý zahynul v bitvě u Moháče…"

Moc velká Ferdinandova hlava
Také některé další korunovace nedopadly přímo ideálně. Například zrovna Ferdinand V. Habsburský (1793-1875), kterému dali korunu obráceně, si ji nakonec s úlevou sundal ještě při hostině. "Tlačí mě tolik, že už ji na hlavě nemůžu snést", svěřoval se tento panovník, o němž se ví, že trpěl epilepsií. Zkrátka a dobře, jeho hlava byla příliš velká na obroučku krále Karla IV. Mimochodem, dnes už těžko určíme, jaká byla původní sestava čtyř dílů Svatováclavské koruny. "Když jsme měli tu možnost pobýt s korunovačními klenoty třicet hodin, všiml jsem si, že tyto díly jsou zevnitř označené římskými číslicemi, které nejsou po sobě. Je evidentní, že v minulých dobách existovala složená i jiným způsobem," tvrdí režisér dokumentarista a spisovatel Jan Boněk.

Špatné svědomí
Zvláštní byla i pražská korunovace Marie Terezie (1717- 1780) 12. května 1743. Byla mimořádně pompézní, protože Český sněm měl špatné svědomí. Nedlouho předtím totiž kolaboroval s bavorským vzdorokrálem Karlem Albrechtem (1697-1745), který se sám prohlásil českým králem.
Zdroj: RF Hobby a časopis History revue. Děkuji
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 schumi schumi | E-mail | 1. října 2014 v 11:11 | Reagovat

miluju vas chci s vama sukat a udelat  vas vyprstit oooo jsem nadrzeni [:tired:] ja miluju vas zlata orgasmus vitezi

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.