... Historie trošku jinak, aneb: "Bitvu sem presrál, ale dobro se vyspál!"

Životy s tragickým koncem

1. října 2008 v 20:22 | LaVoisin |  Čarodějnictví
Země Koruny české
O Velikonocích se ubohá žebračka Marie Schuhová vydala do kostela ke zpovědi do nedalekého Sobotína. Při svatém přijímání však nespolkla posvěcenou hostii, ale potají si ji vyndala z úst a schovala do modlitební knížky. Kostelník si jejího počínání všiml a vše oznámil faráři Schmidtovi. Ten případ udal losinskému hejtmanovi, který povolal zkušeného Bobliga a čarodějnický proces tak mohl začít. Uvězněná Schuhová ani nemusela být podrobena mučení. Stačilo, aby ji zavedli do mučírny, a tam už jen pouhý pohled na kata a mučicí nástroje vyděšené žebračce stačil, aby vypověděla, jak si hostii opatřila na výslovné přání porodní báby Doroty Groegrové. Po jejím zatčení a výslechu vyšlo najevo, že ona tak jednala zase na radu Doroty Davidové, která jí poradila, že posvěcených hostií lze použít k magickým úkonům u krav, aby nadojily více mléka. Záhy k těmto třem ženám přibyla ještě mlynářka Zullichová. Přesto, že se všechny čtyři přiznaly, byly vězněny téměř rok a podrobovány mučení, aby udaly další jména. Davidová krutostem mučení podlehla ještě před vynesením rozsudku a ostatní tři byly upáleny jako čarodějnice na hranici s tou úlevou, že jim kat připevnil pod krkem pytlíček se střelným prachem. Roku 1566 byla v Nymburce útrpně vyslýchána Majdalena řečená též Manda. Ta si měla kouzly pojistit přízeň nějakého muže, přičemž jí měla radit "běhlá žena" Káča z Budiměřic. Když si Manda namluvila pacholka Kota, dala jí Káča "přistrojený prach", aby ho nasypala milému do piva. A skutečně Kot na ni byl potom laskav. Jindy jí Káča poradila jiná kouzla, kterými si Manda chtěla získat přízeň jakéhosi lotra Suka. Úspěšný recept si ale Manda nenechala pro sebe. Řekla jej jisté Elišce, jejíž milovník byl na ni jen "odpolu laskav". Měla proto vzít kosti mrtvého psa a nastrouhat je na prach a ten pak vsypat do piva. A to pivo skrze psí hlavu třikrát prolít a pak dát svému milému vypít. Manda Elišce slíbila, že jí vše potřebné přinese. Při konfrontaci ale Eliška tvrdila, že mluvily jen o nějakém koření. Stejně vypovídala Manda těsně před smrtí, když již stála v hrobě, v němž byla zaživa zahrabána. Širokou škálu čarodějných praktik s koňmi provozoval údajně Jan Špička, poddaný krajského hejtmana. V roce 1606 byl postaven před nymburský soud, kde byl obviněn jako člen " čarodějnické tlupy", kterou měl vést sedlák Mandelík. Špička, několikrát mučen, doznal, že ho už jako malého chlapce Mandelík naváděl, aby kradl hostie, z nichž pak vyráběl magické prostředky určené k hubení koní. Špička se dále přiznal k tomu, že s dalšími pomocníky vykopávali hroby nekřtěných dětí, rozřezávali je na čtyři kusy a těmi pak vytírali v cizích stájích žlaby, aby dobytek uhynul. Při krutém mučení Špička doznal i to, že odřízl oběšence ze šibenice, sebral provaz z krku, košili uťal pravou ruku a čtyři prsty pravé nohy. A opět s úmyslem, aby pomocí těchto čarodějných prostředků byly klisny tlusté a dobře žraly. To, že si celá "čarodějnická tlupa" měla přičarovávat přízeň děveček sypáním prachu ze spáleného srdce a lůna zabitého psa do pití, Špička také vypověděl. Jeho hrozná poprava se měla stát prologem k dalším exekucím. Nejprve ho kat dřel po hřbetě, potom uťal prsty pravé nohy a pravou ruku. Pak jej roztáhli na čtyři kůly, uřízli přirození, otevřeli hrudník a vytrhli srdce, jímž ho bili do očí. Potom ho rozčtvrtili a vše zavázali do jeho košile, kterou pověsili na šibenici.
Francie
V roce 1611 proběhl ve Francii proces, jehož obětí se stal mladý farář Louis Gaufridy. Byl neprávem obviněn ne zcela duševně zdravou patnáctiletou dívkou Madeleine, která se do něho nešťastně zamilovala. Když její city farář neopětoval, označila ho za původce ďábelské posedlosti, jíž byla prý jeho vinou postižena. Jakmile se matka dozvěděla, že se její dcera Madeliene zamilovala do kněze, poslala ji do kláštera voršilek v naději, že odloučením na mladého muže zapomene. Stalo však něco jiného. Dívka i v klášteře vykládala o sobě, že je posedlá ďáblem, který ji působí velké bolesti a jiné nepříjemnosti. Dostávala záchvaty křečí a při jednom dokonce zlámala v kostele krucifix. Klášterní zpovědník se sice pokusil o stanovený obřad, vymítání ďábla, ale neměl úspěch. Naopak. Situace v klášteře se ještě zhoršila, když dalších osm sester začalo vykazovat podobné příznaky posedlosti jako Madeleine. Zlí duchové z Madeleininých úst oznamovali, že ji farář Gaufridy učinil "královnou čarodějnic", a stejně jej nařkly i ostatní posedlé jeptišky. Všechny o něm tvrdily, že prý pomocí kouzel vehnal démony do jejich panenských těl, aby je roznítil pro necudnou milostnou vášeň a mohl jich pak pro své hříšné chtíče zneužívat. Jen díky obrovské statečnosti nebohého faráře Gaufridyho, který při hrůzném mučení neudal žádného spoluviníka, zůstal on sám jedinou obětí tohoto procesu. Před obrovským zástupem zvědavců byl upálen jako čarodějník. A Madeleine? Tu její neduh záhy po smrti faráře přestal trápit, i když ze své duševní choroby se vyléčit nemohla. Během svého života byla dokonce dvakrát obviněna z čarodějnictví a odsouzena k pokutě a uvězněna. Po deseti letech byla propuštěna na svobodu, ale neměla se kam vrátit. Její rodina se jí zřekla a ani do kláštera nesměla. Nakonec zemřela jako opuštěná a pomatená stařena ve věku 77 let.
Nový svět
Známý ostudný proces čarodějnic ze Salemu na konci 17. století vyvolal ovzduší strachu, hrůzy a teroru po celé kolonii Massachusetts. Vše začalo na faře tamního faráře Parrise, který tam žil se svou ženou, devítiletou dcerou Betty a jedenáctiletou neteří Abigail. Tyto dvě dívenky velmi rády sedávaly u jejich černošské služky Tituby a naslouchaly společně s ostatními děvčaty z obce jejímu zábavnému a napínavému vyprávění. Po jisté době se však u Betty a vzápětí i u Abigail začaly projevovat psychické poruchy doprovázené křečemi. Měly zřejmě otravu námelem, který se tehdy po kolonii značně rozbujel a jeho otrava se projevuje právě křečovými záchvaty. O této otravě a jejích následcích však tehdy neměl nikdo ani ponětí, a proto je byli lidé ochotni přisuzovat čarodějnictví. Zpráva o Betty a Abigail se rychle roznesla a záhy nato začaly další dívky blábolit nesrozumitelná slova, třást se, válet se po zemi v křečích, křičet a zuřit. Šlo o děvčata, která docházela na faru a naslouchala vyprávění Tituby. Tak se stalo, že příčinou všeho byla označena nebohá černošská služka, která měly děvčata očarovat. Dívky označily ještě další dvě ženy za čarodějnice. Při soudním procesu sebou dívky neustále škubaly, povykovaly a v jednom kuse obviňovaly tři nešťastnice z čarodějnictví, ze něž byly také odsouzeny. Salemská "posedlá" děvčata zatím nalezla ve své hře zalíbení a neúprosně a lehkomyslně obviňovala své spoluobčany za čarodějnice a čarodějníky. Dívky byly zvány i do širšího okolí, aby jako zkušené expertky vypátraly čarodějnice. Ve vězení se ocitlo přes padesát mužů a žen, nemluvě o desítkách popravených. Hrůzné na salemských procesech bylo, že do vězení zavírali i děti zatvrzelých čarodějnic, kde byly připoutány k řetězu. Pětiletá Dorothy, dcera oběšené čarodějnice, na něm zešílela.
Španělsko
Zajímavý proces se odehrál ve Španělsku v baskickém městě Ceberio v letech 1555-1558. Podnětem k němu byl spor mezi dvěma znepřátelenými skupinami venkovanů z blízkého okolí. Jedna strana se druhou snažila zneškodnit tím, že navedla osmiletou Catalinu, aby příslušníky znesvářené strany nařkla z čarodějnictví. Malá Catalina tak obvinila řadu rodin, že údajně chodily na čarodějnické sabaty, kde se jim ďábel zjevoval v podobě "černé klisny s rohy". Museli mu tam projevovat úctu a poddanost tím, že ze stříbrného poháru pili jeho "strašně hořkou moč" a pak se všichni vrhli do hrozných pohlavních zvráceností. Na základě tohoto obvinění bylo uvězněno 17 žen a 5 mužů. Soudci si však počínali v tomto případě velmi moudře a brzy přišli celé intrice s malou Catalinou na kloub. Hlavní viníci pak byli podrobeni zkoušce vodou a poté zmrskáni. Nevinně osočené osoby byly z vězení propuštěny.
Nizozemí
V amsterodamském sirotčinci se roku 1566 zjistilo, že několik dětí je "posedlých ďáblem". Děti se v křečích a s pěnou u úst válely po zemi, proklínaly Boha a své duchovní i vychovatele v sirotčinci. Hledal se samozřejmě viník, který tyto děti "očaroval", a tak objevili jednu starou ženu, která se živila pouličním prodejem. To ona prý seslala na nebohé děti satanáše, aby je trápil. Amsterodamští konšelé však zachovali chladnou hlavu, případ řádně prošetřili a přišli na to, že sirotci se tímto způsobem pokoušeli protestovat proti strohému a chudému způsobu života v sirotčinci. Rozhodlo se, že sirotci se rozdělí do početných rodin. Hned poté se mezi dětmi přestaly projevovat jakékoli známky posedlosti. A stará paní označená za čarodějnici nakonec vyvázla bez pohromy.
Německo
Podobně jako ve Francii, tak také v Německu se odehrálo několik skandálních procesů na klášterní půdě. Jednou z takových obětí byla jednasedmdesátiletá jeptiška Marie Renáta, podpřevorka kláštera u Würzburgu. Tato stařenka trpěla s největší pravděpodobností somnambulismem - náměsíčností. Tou dokázala vyděsit své řádové sestry natolik, že ji začaly považovat za posedlou ďáblem. K tomu je vedlo i to, že se Marie Renáta zabývala léčením pomocí bylin a kořínků a přidávala k tomu tehdy oblíbené a obvyklé zaříkávání. Po více než padesátiletému pobytu v klášteře byla Marie svými řádovými sestrami obviněna z čarodějnictví. Tvrdily o ní, že prý svými kouzelnými praktikami vyvolala bolestivé onemocnění čtyřem sestrám a dalším pěti prý včarovala do útrob "pekelné duchy" a další že ohrožuje na životě. U stařenky byla provedena prohlídka a byla nalezena řada podezřelých předmětů, jako byly údajně kouzelné byliny a masti, hlavně ale světle žlutá hůl, na které prý Marie létala na čarodějnické sabaty. Poté stařenku uvěznili a podrobili zpovědi. Nebylo příliš těžké nervově nemocnou Marii donutit k přiznání. K čarování ji prý v šesti letech svedl jeden důstojník a od dvanácti už létala na sabaty, kde se jí jednou dostalo dokonce cti, že mohla usednout těsně u "trůnu knížete temnot". Pak ji rodiče dali do kláštera, kde se jí dařilo po padesát let skrývat svou příslušnost k "čarodějnické sektě". A tak byla nebohá Marie Renáta roku 1749 nejprve sťata a její bezhlavý trup spálen na hranici.Poněkud prostoduchá prostitutka Kristýna Plumová na jaře roku 1629 několika duchovním prozradila, že je čarodějnice a čarovat že ji naučila šlechtična Kateřina Hennotová. Ta se půl roku po svém upálení jako čarodějnice Kristýně zjevila a vzala ji s sebou k čarodějnickému hodokvasu. Když byla Kristýna zatčena a nejprve bez mučení vyzvána, aby označila své spoluviníky, uvedla jmenovitě deset osob, většinou vážené měšťany. To samozřejmě vyvolalo v městské radě hotové zděšení, a proto se rozhodli, že Kristýnu raději propustí. Ovšem za podmínky, že nikomu neprozradí jména těch, jež předtím označila jako čaroděje. Kristýna však po svém propuštění nemlčela, což se jí stalo osudným. Po městě začala kolovat jména mužů, jež slíbila zamlčet a z nichž někteří patřili ke jejím stálým zákazníkům. Kristýna byla znovu uvržena do vězení, z něhož už neměla vyjít. Členové rady města Kolína nad Rýnem v tom totiž viděli jedinou cestu, jak zachovat náležité dekorum pro příslušníky městské smetánky. Naléhavost její fyzické likvidace ještě vzrostla, když Kristýna zvýšila okruh podezřelých o další prominenty, mezi nimiž byl dokonce arcibiskup Ferdinand Bavorský.
Soud byl přirozeně veden tak, aby byla Kristýnou obviněná honorace očištěna. A tak roku 1630 dospěl k závěru, že Kristýna Plumová je čarodějnice, která se spolčila s ďáblem a ostatními čarodějnicemi, aby osočila bohabojné a vážené osoby z města Kolína nad Rýnem. Proto byl rozsudek velmi tvrdý: trest smrti na hranici, který měl být ještě před popravou zostřen vytrháváním masa z těla rozžhavenými kleštěmi. Protože ale Kristýna projevila nade vším lítost, byl jí trest zmírněn tak, že byla nejprve uškrcena a pak spálena. Veškerý písemné doklady z tohoto procesu byly na příkaz arcibiskupa spáleny, ale jejich opisy konšelé uschovali v železné skříňce na bezpečném místě.
Švédsko
Masový horor se odehrál v rázovitém kraji Dalarna ve Švédsku. Jeho příčinou bylo podivné onemocnění řady dětí, které se projevovalo křečemi a záchvaty bezvědomí. Když se pak děti probraly, vyprávěly podivné věci. Není vyloučeno, že šlo podobně jako v americkém Salemu o otravu námelem, venkované ale tyto jevy přisuzovali ďáblovi a jeho spojencům. Tragické události se daly do pohybu, když jeden z postižených chlapců obvinil osmnáctiletou dívku, že krade děti pro ďábla. K tomuto obvinění se postupně přidali další chlapci a děvčata z okolí. Obvinili takto značný počet žen, že jsou čarodějnice, jež unášejí na ďáblův příkaz děti na sabaty. Satanáš tak prý získal do své moci duše stovek dětí. Do Dalarnského kraje byla vyslána vyšetřující komise, která se tu dovídala podivuhodné věci. Děti vypovídaly, že každá z čarodějnic přivádí na sabat 15 dětí, a to letem na kozlu v povětří. A protože se na tak malé zvíře nemůže vejít tolik dětí, strkají jim čarodějnice do zadku bidlo, na které se mohli všichni pohodlně usadit. Samotné dějiště sabatu bylo podle dětí skvělé panské sídlo, kde se podávaly největší pochoutky, které venkovské děti znaly, tančilo se a na závěr se všichni servali. Ti starší vypovídali o orgiích tak, jak bylo známo z povídaček té doby. Při sabatu se každý musel upsat ďáblu vlastní krví a nato byl satanem pokřtěn. V celku byl ďábel v podání dětí popsán jako příjemně vyhlížející muž s rezavým vousem a veselou povahou. Někdy se však dokázal pořádně "rozčertit" a pak prý všem přítomným pěkně napráskal. A když později děti pocítily nad vším lítost a chtěly se ke všemu, co zažily, přiznat a udat jména čarodějnic, tu prý ďábel za trest na ně seslal nějakou podivnou nemoc, při níž se svíjely v křečích. Děti toho napovídaly ještě mnoho, faktem však zůstává, že roku 1669 bylo upáleno 50 žen a kromě nich ještě i 15 dětí. Soud ještě o 128 dětech rozhodl, aby po dobu jednoho roku byly jednou týdně před kostelem zbičovány. Tato masová poprava a krutý trest pro zbylé děti šokovala nejen lid ve Švédsku, ale i v okolních zemích, kde až do té doby vládla představa Švédska jako blažené oázy, kde se čarodějnice téměř neupalují.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mnam Mnam | 11. května 2011 v 17:50 | Reagovat

Na své cestě našimi dějinami opouštíme dnes dobu kamennou a ocitáme se na prahu kovové doby. Její jméno zvoní bronzem.
S objevem bronzu nebylo hned tak hrr... Nebyla to jenom jednorázová záležitost, odstartovaná okamžikem, kdy se podařilo vytavit kov... Byl to proces, který trval staletí. Do první slitiny kovů musel člověk vložit kromě zručnosti především myšlenkové úsilí, kterým dal dohromady nejméně čtyři objevy.
Za prvé: Měď´je kujná!
Za druhé: Dá se tavit!
Za třetí: Lze ji získat pálením z rudy!
A za čtvrté: Je možné vyrobit slitinu mědi, nejlíp tak, že se přidá nevysoké procento cínu, a nový kov je pak snáz zpracovatelný, přitom trvanlivější a kvalitnější!
Jak jednoduché! Jak geniální.
Přírodní měď - to byl zpočátku pro lidi jenom takový lepší druh nerostu. Hmota se dala kováním tvarovat, roztepávat na pláty, vytahovat do délky. Ukázalo se však, že když se měď zahřeje, tak se stává tvárnější než hrnčířská hlína, dokonce se mění v jakousi těžkou tekutinu a přijme podobu jakékoli formy, do které je nalita. A když vychladne a ztuhne, tak si svůj nový tvar podrží. A nejenom to - dá se brousit dokonce líp než pazourek. Jenomže - v čistém stavu se měď v přírodě vyskytovala jenom zřídka. Člověk brzy zjistil, že zahříváním některých hornin ji může získat ve větším množství. Kov sice v kameni neviděl, ale naštěstí měly nerosty pestrý vzhled, a ten ho zaujal. Rudy stříbra, olova, cínu, mědi, antimonu, arsenu pravěkého člověka lákaly... vyráběl z nich ozdoby a taky barviva. Už dlouho předtím, než je poprvé vložil o ohně, tak je sbíral. K první tavbě došlo asi bezděčně. Odtud už musela být cesta k bronzu krátká.
Nestačilo jenom "vynalézt" tavbu. Bylo zapotřebí dalšího vynálezu, tavicí pece. Asi to zase byla náhoda, že i nepatrné přidání cínu zvyšuje tvrdost mědi a zároveň snižuje bod tání. Pouhá polovina jednoho procenta cínu zvýší tvrdost mědi čtyřikrát, 10% cínu osmkrát. Když cín tvoří ve slitině 13 procent, snižuje se bod tání bronzu skoro o tři sta procent. Naši kovolijci z doby bronzové dosáhli, pokud se to tak dá říct, mezinárodního úspěchu. Jejich "Czech made" bronzový sortiment se našel až v Anglii. Ono "Czech made" chápejte v uvozovkách. Kdyby měl být náš bronzový exportér uveden jménem, muselo by to být jméno "Únětice".
Únětice. Vesnice pár kilometrů od Roztok u Prahy. Taková humna hlavního města. V roce 1879 tady bylo objeveno velké pohřebiště lidí ze starší doby bronzové. Další byla nalezena v Podkrušnohoří, ve východních Čechách, na jižní Moravě, ale i daleko za našimi hranicemi. Únětičtí lidé žili v miniaturních vsích s pěti až sedmi kůlovými chalupami. Podle pohřebišť se soudí, že tyto osady mohly být domovem pro čtyřicet až osmdesát obyvatel. Archeologové však našli vedle nadzemních kůlových domů o ploše kolem třicet metrů čtverečních i pozůstatky mnohem větších stavení s plošnou rozlohou třikrát větší. Šlo o shromaždiště? Nebo o honosné příbytků náčelníků? Nevíme. Nevíme toho víc. Ještě tak nejspolehlivější svědectví vydávají hroby. Naši dávní předkové z doby bronzové nám svými památkami odkázali... něco jako neutříděný zmatek. Čerta starého se starali, jaké problémy budou za nějakých pět tisíciletí mít jejich potomci s vymýšlení systému. Nejspíš by se náramně divili, kdyby se dověděli, že jsme je přejmenovali na kulturu únětickou. To byla hlavní a neobyčejně významná kultura z počátku doby bronzové. Poprvé a naposled v pravěkých dějinách se Čechy staly jakýmsi centrem pro celou střední Evropu. Keramika byla zdobená střídmě, s jakýmsi cudným vkusem, ale vypracovaná perfektně. Poznávací znamení: typickým tvarem byly hrnečky s ouškem dole. Své mrtvé pohřbívali Únětičtí ve skrčené poloze, ale nic nového pod sluncem. Skrčenci byli i ze starší doby.
Ze starší doby bronzové cestujeme do téže doby, ale střední. Jsme na návštěvě u lidí kultury mohylové. Těch kultur vlastně bylo víc. Jejich nejvýraznějším znakem byly právě mohyly... jakési miniaturní pyramidy nad hroby. Osídlení: hlavně západní a jižní Čechy. Zemědělci, pastevci, chovatelé skotu. Jsou považováni za jakési předchůdce Keltů. Faktem je, že se pozdější Keltové vynořili z anonymity na přibližně stejném území.
Mladší doba bronzová: Kultura knovízská. V lecčems záhadná. Je nazvána podle obce Knovíze blízko Slaného ve středních Čechách, její lidé žili od centra směrem na severozápad Čech, přibližně od Kolína po Krušné hory. Pozoruhodné znaky: husté nakupení sídlišť, ale málo stop po obydlích a málo hrobů. Časté nepříliš pietní zacházení s mrtvolami. Stopy po lidojedství.
Na světě žije na pět miliard lidí. Mluvím o dnešním světě, samozřejmě. Skoro polovina se dorozumívá způsobem, ve kterém je utajený tentýž jazykový základ. Ještě před šesti tisíci lety mluvili předkové našich předků touž pravěkou řečí. Kdysi existoval jeden indoevropský jazyk. Pro dnešní jazykovědce je příbuznost kupříkladu češtiny s indickými a íránskými jazyky evidentní. Jaký byl ten prajazyk? Vědci se pokoušejí srovnáváním desítek rozdílných jazyků o jeho rekonstrukci. Podařilo se už sestavil jakými základní slovník Indoevropanů - je v něm asi 960 výrazů.
Pokusme se spolu s nimi o rekonstrukci jediného slova: sníh. Sněg, snow, Schnee, sneo, sneiws, sniegas, neige, neve, nix, ninctu... Po rozboru se zrodil přepokládané indoevropské slovo... píše se to: "sneigwh." Jazykový rozhobr však poučil i prehistoriky, kteří si dodnes marně lámou hlavu nad tím, kde byla pravlast indoevropského plemene: museli z vlastní zkušenosti dobře znát sníh!
Spirála. Bronzová spirála, samozřejmě, i když brzy se začaly používat i jiné, dražší kovy. Ta spirála připomíná nejenom sluneční kotouč, ale kotouč vůbec. Kruh. Kolo.
Kolo. Převratný vynález. Nejstarší doklady o existenci kola na našem území pocházejí právě z doby bronzové, i když se dá předpokládat, že je lidé znali v mladší době kamenné. Kola byla buď z jednoho kusu dřeva, anebo pospojovaná ze tří částí. Nasazovala se na osu, která se také otáčela. Některá kola už měla "pneumatiku": koženou bandáž, připevněnou měděnými hřeby. V údolí Indu, stejně jako ve Švédsku jezdily v té době vozy s pružnými koženými závěsy, které tlumily otřesy.
Kámen. Bronz. Pak se objevilo: železo. Na dobu kamennou, bronzovou a železnou rozdělil prehistorii dánský archeolog Thomsen. To jeho dělení z první poloviny předminulého století používáme dodnes, i když není nejpřesnější. Kámen, bronz, železo, tedy suroviny užívané k výrobě nástrojů a předmětů, mají ve vývoji roli druhotnou. Ale my žádnou dobu přejmenovávat nebude.
Použito z Toulek českou minulostí. Děkuji.

2 MARLIN MARLIN | Web | 19. června 2015 v 19:39 | Reagovat

půjčka s obchodním zástupcem :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.