... Historie trošku jinak, aneb: "Bitvu sem presrál, ale dobro se vyspál!"

Hon na čarodějnice

1. října 2008 v 20:04 | LaVoisin |  Čarodějnictví
Základní představu o tom, jak se během téměř tří století církev zbavovala "čarodějnic a čarodějů", nám dal známý román a film Kladivo na čarodějnice. Smrtící hranice ale nehořely jenom v Evropě -ďábel totiž posedl i nešťastníky v zámoří. Co dalšího chybělo v učebnicích dějepisu?
Jak vůbec začal hon na čarodějnice? Kde se poprvé vynořila ta odpudivá myšlenka, která nakonec stála život stovky a tisíce nešťastníků? A jakou roli sehrála inkvizice? Středověká inkvizice byla původně zřízena proti kacířům - heretikům, kteří popírali určitá církevní dogmata, usilovali o nápravu církve nebo úplně odmítli křesťanství. To bylo pro církev zcela nepřijatelné, protože se tím oslabovala její moc. Zavedení biskupské inkvizice nemělo příliš velkou účinnost, proto byla vyhlášena nová instituce pod papežovou přímou patronací - papežská inkvizice. Ta se měla stát nejen hrůznou zbraní k potírání kacířství, ale hlavně k posílení moci představitelů církve i na úkor světských vládců. Předními papežskými inkvizitory byli jmenováni především členové dominikánského řádu, často posměšně označovaní jako "páni psi". Dominikáni dostali časem do znaku psí hlavu s hořící pochodní v tlamě, jako by tento znak symbolizoval podivnou roli tohoto mnišského řádu v honu na kacíře a později na čarodějnice.
Kacířské sekty neúčinkují, zkusíme čaroděje...
I přesto, že byly z nejvyšších míst 0 kacířích rozšiřovány nehorázné výmysly o různých orgiích, ke kterým mělo docházet v "kacířských sektách", v řadách prostých věřících se celé tažení proti kacířům míjelo účinkem. Inkvizitoři tak sáhli po daleko účinnější zbrani - čarodějnictví. Lidé povětšinou věřili, že lze pomocí různých čarovných prostředků uškodit na zdraví, majetku i životě. Pro inkvizitory pak nebylo už tak těžké vyvolat v lidech strach a nenávist vůči údajným čarodějům a čarodějnicím a rozpoutat tak teror téměř po celé Evropě. Pověry o čarodějnictví podporovali svými vědeckými traktáty i přední teologové jako Tomáš Akvinský, Martin Luther nebo Jan Kalvín. Ovšem daleko významnější bylo vydání "nejděsnější a nejstrašnější" inkunábule - Kladiva na čarodějnice - , která se dočkala v poměrně krátké době neobvykle vysokého počtu vydání. Její autoři, Jindřich Institoris a Jakub Sprenger, v ní vylíčili rejdy a praktiky čarodějnic, jakožto i jejich následné odhalení a proces s nimi, podle kterého pak inkvizitoři v praxi postupovali. Vydáním Kladiva společně s "Čarodějnickou bulou" papeže Inocence VIII. se rozpoutal masový hon na čarodějnice.
Jak se zbavit manžela
Společně s papežskou inkvizicí byly zakládány zvláštní soudní tribunály - inkviziční soudy, které měly zcela jiný a daleko tvrdší průběh než dosavadní církevní soudy. K zahájení inkvizičního soudu nebylo potřeba podání formální obžaloby. Stačila pouhá pomluva nebo tehdy velmi rozšířené udání. Obviněný nevěděl, kdo ho udal, a zpočátku ani netušil, z čeho je obviňován. Výpovědi svědků nesměl znát a kdo vypovídal v jeho prospěch nebo ho obhajoval, byl brzy obžalován také. Inkvizitoři nepotřebovali uvádět proti obviněnému žádné objektivní důkazy. Cílem výslechů bylo přiznání viny, které postačovalo k vynesení rozsudku. Při výsleších sehrála ohavnou a krutou roli tortura. To bylo legalizované duševní a tělesné mučení, při kterém bylo vše povoleno, zvlášť když šlo o tak ohavný zločin, jakým bylo kacířství, natož pak čarodějnictví. Tortura bezpečně vynutila z mučených lidí přiznání i jména dalších podezřelých. Proces, který byl zahájen s jedním obviněným, se tak rozrůstal do obludných rozměrů, kdysi nikdo nemohl být jistý, zda nebude v kteroukoliv dobu odveden do mučírny před inkviziční tribunál. Především v době čarodějnických procesů se lidí často zmocňovala hysterie, kdy udávali druhé ze strachu, aby sami nebyli udáni dříve. Často si lidé udáním vyřizovali osobní účty, někdy to byl i prostředek, jak se zbavit nepohodlného manžela, manželky či milence. V některých zemích, především v Anglii, se při procesu používala "zkouška vodou", která měla podat důkaz o tom, zda je obviněný vinen či ne. Tato procedura byla založena na prastaré pohanské víře v čistotu vodního živlu, který do sebe nepojme nic nečistého a zločinného. Kdo se tak ve vodě potopil, byl považován za nevinného, kdo zůstal na povrchu vody, ten byl očividně vinen. Při tom musela být dotyčná osoba svázána do kozelce. Při této zkoušce inkvizitoři zcela přirozeně podváděli. Koho chtěli udělat nevinným, toho nechali potopit, kdo měl být usvědčen z čarodějnictví, toho pomocí svých osvědčených triků nechali plavat na hladině.
Smlouvy s ďáblem
Podle církevní věrouky uzavíraly čarodějnice smlouvu s ďáblem. Uzavřením této smlouvy znamenalo odmítnutí Boha a církve, což bylo posuzováno jako nejhrůznější kacířství. Tato smlouva byla prý většinou psána krví nebo se kapala do ohně, v němž hořely kosti mrtvých. Spojením s ďáblem získaly čarodějnice moc škodit lidem, zvířatům a majetku ostatních. Mohly přivolávat špatné počasí v podobě katastrofických bouří, krupobití či vichřic, ničit úrodu, odnímat kravám mléko, škodit hospodářským zvířatům, ničit lidské i zvířecí plody uvnitř těla matky, přivolávat na lidi různé nemoce, připravovat je o rozum i život. Při tom jim pomáhaly kouzelné přípravky, které připravovaly podle tajných receptů a zaříkávání. Některé čarodějnice se dokonce uměly proměňovat ve zvířata a v této podobě pak zákeřněji páchat tyto škody. Oblíbený prostředkem byla hostie, kterou se čarodějnice podloudně získaly v kostele při svatém přijímání a pak ji svými kouzly znesvětily.
Čarodějnice běžně tělesně obcovaly s ďáblem, který vystupoval buď ve zvířecí nebo lidské podobě, ať už jako žena nebo muž. Scholastici vedli učené diskuse o tom, zda z tohoto spojení může vzniknout dítě, čemuž například Tomáš Akvinský věřil. První zmínka o takovém tvoru je z roku 1249. Dítě mělo v půl roce života všechny zuby a velké bylo jako sedmnáctiletý mladík. Každá čarodějnice, která uzavřela smlouvu s ďáblem, měla na svém těle stigma diabolicum - ďábelské znamení, které jim ďábel vytlačil svým drápem. Toto znamení bylo považováno za zcela necitlivé, a tak sehrálo velkou roli v čarodějnických procesech. Inkvizitoři po nich pátrali zvláštními dutými jehlicemi s pohyblivým hrotem, který se při doteku s lidským tělem zasunul dovnitř. Vyšetřovaná čarodějnice tak doopravdy nemohla při údajném píchnutí nic cítit, přesto byla usvědčena, protože nalezení ďábelského znamení patřilo mezi hlavní důkazy čarodějnictví. Všechny tyto nehorázné smyšlenky ale teologům nestačily. Pro zastrašení čarodějnic, jichž mělo neustále přibývat, začali šířit teorii, že čarodějnice a čarodějové vytvořili podle vzoru kacířů čarodějnické sekty, které měly svá pravidla a rituály. Tím největším a nejohavnějším byl čarodějnický sabat. Díky neslavně slavné knize "Kladivo na čarodějnice" bylo čarodějnictví přisuzováno především ženám, které byly podle Kladiva ve své víře přirozeně slabší než muži, náchylnější k pověrčivosti, žádostivosti, marnivosti. Právě ženy, plné vášně a smyslnosti, se často obraceli k ďáblu, aby ukojily chtíč.
Do naha a hurá na sabat!
V líčení sabatu si teologové skutečně libovali, a tak se zachovaly poměrně přesné popisy toho, jak takový slet čarodějnic obvykle vypadal. Sabat se obvykle konal za páteční noci na nějaké hoře nebo jen vyvýšeném místě. Jeho průběh měl pevně stanovený řád, který byl bizarní směsicí královských ceremonií a církevních obřadů. Na sabatu se sloužila mše, která měla zesměšnit Boha a zneuctít vše, co bylo pro křesťanskou církev posvátné. Hanobily se posvěcené hostie, znamení kříže, týral se beránek jako symbol Ježíše Krista, někdy se pojídalo maso z uloupených nevinných novorozeňátek. Součástí sabatu byly i odporné orgie, při kterých museli všichni účastníci projevit nejvyšší úctu a oddanost ďáblovi líbáním nejen jeho rukou a nohou, ale i holého zadku. Během těchto orgií se podle zvrácených představ teologů zhýrale souložilo, ale normální pohlavní styk byl spíš výjimkou. Převažoval homosexuální styk anebo incest. Na sabatech byly také přijímány novicky, čarodějnice se tu učily novým kouzlům, dostávaly čarodějnický prášek a mast, která byla nezbytnou součástí kouzelnických kejklů.
Na sabaty se čarodějnice dostávaly létáním. Než mohla čarodějnice vzlétnout, musela se svléknout donaha, potřít si celé tělo ďábelskou mastí, připravenou podle tajných receptur, a pak mohla "vzlétnout", ať už na koštěti, zvířeti, čertu či v proměněné zvířecí podobě. 0 létání čarodějnic se v církvi vedly vážné diskuse. Vznikl dokonce spor, zda se čarodějnice účastnily sabatu celým tělem nebo jen svou duší, která jim odlétla z těla, jež leželo doma bez známek života. Přesto se ráno na těle objevila všechna zranění, jež během noci duše utrpěla. Některé receptury oněch "ďábelských mastí" se zachovaly do dnešní doby. Vědeckou analýzou se zjistilo, že kromě jiného obsahovaly blín, durman, rulík zlomocný a mandragoru, tedy rostliny schopné navodit halucinace, euforii, pocit létání, a v neposlední řadě i pohlavní vzrušení.
Mučit ano, ale prolévat krev nikdy!
Inkviziční techniky mučení se řídily pokryteckým postojem církve, že při mučení se nemá prolévat krev a že na těle mučeného nesmějí zůstat trvale viditelné následky. V praxi to však vypadalo trochu jinak, protože vše záleželo na libovůli inkvizitora. I tak měla inkvizice širokou paletu účinných technik. Nejběžnější používanou technikou byla garrucha. Vyslýchanému svázali ruce v zápěstích za záda, zápěstí zavěsili na provaz a jím pak táhli tělo přes kladku vzhůru. Celá váha těla tak spočívala na pažích za tělem. Mučení bylo někdy zostřeno ještě zavěšením závaží různé váhy na nohy. Bolest zvyšovaly trhavé pohyby provazem, prudké spouštění a vytahování. Inkvizitoři měli tuto metodu v oblibě, protože se dala použít prakticky na jakémkoliv místě a byla technicky poměrně nenáročná. Další z běžně používaných technik byla tortura de cordeles. Mučený ležel na žebříku a kolem jeho končetin byly ovinuty řemínky či šňůry, které se během mučení dotahovaly. Inkvizitor pak přesně sledoval, kolik otáček mučený vydržel a co při které otáčce řekl. Způsoby ovíjení řemínku a jejich utahování se v různých místech lišily. Natahování mučeného na žebřík byla také velmi oblíbená forma mučení. Natahování těla pomocí provazu a ručních pák se opakovalo a stupňovalo, až se tělo napínalo k prasknutí, ruce, vytažené nad hlavou, se vykloubily v ramenou a bolesti byly nesnesitelné. To byla nejvhodnější chvíle pro inkvizitora, dotírajícího na nešťastníka, aby se přiznal. Nejsložitější technikou byla tortura del aqua - mučení vodou. Obviněný byl přivázán na žebřík či lavici tak, aby hlava ležela níž než tělo. Do otevřených úst se položilo plátno, na které se kapala voda. Ta nešťastníkovi stékala do ústní dutiny, což mu způsobovalo dušení. Občas mu plátno sundali a dožadovali se přiznání. Opět se pečlivě zaznamenávalo, kolik vody vyslýchaný snesl a jaké reakce mělo jeho tělo. Církev nechtěla prolévat krev, ale z ohně krev neteče. A tak jedním z hrůzných mučení byla kombinace tažení na žebříku a pálení svazkem hořících svíček kruhovým pohybem v podpaží. Plamen popálil mučeného i na zádech a hrudníku. Toto mučení se na zatvrzelých používalo po tři dny až třikrát denně na jednom boku, a když ani to nepomohlo, pálil se mučenému druhý bok. Mnoho takto trýzněných zemřelo ještě na mučidlech.
Poté, co inkviziční soud dosáhl přiznání obviněného, vynesl rozsudek, který byl ještě zasílán k potvrzení apelačnímu soudu. Rozsudky z čarodějnických procesů byly většinou nekompromisní - trest smrti, většinou upálením. Za zmírnění trestu bylo považováno přivázání pytlíčku střelného prachu kolem krku upalovaného nebo stětí mečem před upálením. Trest ale mohl být ještě zostřen mrzačením těla před popravou vplétáním do kola, trháním masa z těla žhavými kleštěmi či useknutím ruky, nohy, prstů a uší. Výjimkou nebylo ani čtvrcení, narážení na kůl, pohřbívání zaživa a utopení. Popravy byly veřejné, probíhaly ve dne a měly svůj řád. Popravě přihlíželo početné obecenstvo, které většinou nemělo s popravovaným příliš slitování. Popel z upálených čarodějnic musel být rozmetán nebo vysypán do řeky.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nevim Nevim | E-mail | Web | 16. června 2009 v 12:02 | Reagovat

dobre

2 Mína Mína | 14. března 2011 v 20:05 | Reagovat

Krásný a zajímavý článek....

3 KatSien KatSien | 25. října 2011 v 14:33 | Reagovat

"Dominikáni" znamenají "psi Páně". Dominus = Pán; canes = psi. Pes s hořící pochodní jako symbol řádu však pochází z vidění matky sv. Dominika, které měla před synovým narozením. Pes symbolizuje Dominika ˇjeho řád), který pro Evangelium zapálí celý svět.

4 kuk kuk | 4. února 2012 v 15:28 | Reagovat

8-O  :-?  :-|  ???  ???  O_O

5 sargant sargant | Web | 17. června 2015 v 18:13 | Reagovat

Místo toho, aby kritizovat, radit řešení problému. ???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.