... Historie trošku jinak, aneb: "Bitvu sem presrál, ale dobro se vyspál!"

Elegance Borgiů

7. října 2008 v 21:09 | LaVoisin |  Historie odívání
Tenhle článek mám doma už opravdu leta. Myslím, že jsem si ho tenkrát vytrhla z časopisu Květy, ale jistá si nejsem a ročník už vůbec nevim.
Italští módní návrháři mají za sebou staletí tradic, přinejmenším z doby renesance, kdy látky měly větší cenu než stříbro. Při takových příležitostech, jakou byla nedávná výstava starých tkanin v Miláně, si současníci volky nevolky kladou otázku, zda by bylo možné něco podobného vyrábět i dnes.
Poctivá odpověď zní ne. Fantastické, nadměrné množství nití osnovních a útkových, složité vzory, hýření zlatem a stříbrem - všechno to, nad čím dnes u těchto látek žasneme, je zároveň také nepřekročitelnou překážkou pro současnou technologii. K tomu přistupuje dnes naprosto neúnosné pojímání času, podle něhož bylo možné věnovat celodenní práci, od slunce východu do slunce západu, na utkání nejvýše dvou centimetrů látky. Celé životy padly u stavů na to, aby se vyhovělo touze po přepychu a moci, jaká panovala u dvora milánského vévody Galeazza Marii Sforzy, o němž pamětník Bernardino Corio nadšeně říká, že "byl jedním z nejzářivějších v celém vesmíru".
Ze vší té pompy a oslepujícího bohatství se do našich dnů zachovaly jen žalostné zbytky. "Nic nepodléhá zkáze víc než tkaniny," hořekuje oděvní odbornice Grazietta Butazziová, "škodí jim už samo světlo." Na výstavě italských sametových tkanin z let 1450 až 1530 se sešlo čtyřicet mimořádných exponátů, z nichž polovina patří do pozoruhodné textilní sbírky ze zámku Sforzů; tam se shromáždilo na tři tisíce exemplářů od koptských tkanin až po látky z dvacátých let našeho století. Veřejnosti nebyly jako celek předvedeny nikdy, pro nedostatek prostoru.
"Stejný osud mají i jiné unikáty," upozorňuje historička Chiara Bussová. "V suterénu jsou prakticky "zazdeny" nejstarší dochované šaty na světě, z konce 16. století, ale báječně zachovalé, i se střevíčky a rukávníkem." Ředitelka městských sbírek Clelia Albericiová odmítá zapůjčit tyto šaty do ciziny, kde je o ně zájem. "Pokud je někdo vystaví, budeme to my," říká. A se stejnou národní hrdostí připravovala s týmem odborníků i výstavu textilií z doby Leonarda da Vinci (který byl mimochodem podle starých pramenů také autorem jednoho z nejrozšířenějších ornamentálních motivů, takzvaných vinciovských uzlů).
Nepopiratelnou královnou renesanční elegance byla Lucrezia Borgia, jejíž garderóba u příležitosti svatby s Alfonsem d´Este vzbudila úžas, nejen kvůli množství střevíčků, jichž bylo 86 a půl páru (v pečlivém inventáři věna je zahrnuta i jedna botka lichá), klobouků (bylo jich deset, zdobených klenoty, z nichž jeden stál deset tisíc dukátů) atd., ale především z důvodu strohosti celkového ladění. Převládala černá, zlatem a stříbrem protkávaná, střídající se s temnými odstíny, které namnoze ani neznáme, například "beretino", což byl odstín šedi, a "pavonazzo", cosi jako brunátný, rudočervený.
V rafinovaném zápolení se svými švagrovými Beatricí a Isabellou d´Este (první byla manželkou Ludovica Mora, druhá markýzou z Mantovy) použávala Lucrezia disktérních a všudypřítomných informátorů. Stejně si počínaly i její soupeřky; mantovská markýza chtěla být zpravena i o tom, jaký smutek nosí Lucrezia po matce.
Móda, tedy oblékání, úprava vlasů, šperky, to všechno se tehdy sledovalo s přímo vášnivou pozorností. "Neexistuje žádná zpráva velvyslance," zdůrazňuje Grazietta Butazziová, "kde by se podrobně nepopisovaly róby a průběh ceremoniálů. Když zmocněnec ferrarskéh vévody popisoval přijetí janovského poselství u Mora, neopoměl zdůraznit velmožovo hrdé držení těla, podtrhované vestou ze zlatistého hedvábí s hermelínovou podšívkou. Ministr Cicco Simonetta si do svého deníku zase zaznamenal, že Gian Galeazzo si k setkání s císařem oblékl zlatou "turcu", jakýsi pláštík, a baret s perlami a diamanty."
"Úbory ode dvora mívaly proměnlivý život," vypráví Chiara Bussová. "Obyčejně jimi majitelka dvakrát třikrát oslnila společnost a pak je darovala některé dámě ze své družiny nebo církvi, aby se z nich ušily pluviály a oltářní přikrývky. Byly to už tenkrát látky nesmírně vzácné, unikátní, pohádkově drahé."
Dá se k tomu přece jen aspoň vzdáleně přirovnat něco z dnešní produkce? Výrobce látek Giuseppe Menta nepřijímá ani samu tuto otázku: "Nejde o to oplakávat estetiku těch starých výrobků, ale pochopit jejich etiku, sociální význam. Jen si uvědomte: i kdyby kterýkoli z těch patnácti tisíc dělníků, co jich koncem 16. století v Miláně vyrábělo samet, šetřil třeba celý život, nebyl by si mohl koupit ani jedny takové šaty."
Jeden z nejznámějších italských návrhářů Gianni Versace necítí komplexy méněcennosti ani nostalgii: " Za dvě stě let budou vystavovat zase náš textil. Nebude to už - nebo jenom - brokát a damašek, ale i nové materiály odpovídající naší civilizaci. Mezi včerejším a dnešním řemeslem je kontinuita, kterou musíme vystihnout."
A Versace sám přiznává, že k některým večerním šatům z jeho loňské kolekce, ze sametu kombinovaného s atlasem a lamé, ho inspirovala kamizola jedné dámy z rodu Este. Snad to byl obraz samé Isabelly.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.