... Historie trošku jinak, aneb: "Bitvu sem presrál, ale dobro se vyspál!"

Chtěl se Albrecht z Valdštejna stát českým králem? 02

11. září 2008 v 20:37 | LaVoisin |  Zajímavosti a zajímavé články
Usiloval Valdštejn pouze o mír?

Je noc z 15. na 16. května 1633. Na Jičín, sídelní město Albrechta z Valdštejna, se už snesla tma, ale za několika zámeckými okny se svítí. Albrecht z Valdštejna má hosty. Ovšem nikdo z celého zámku neví, co je to za návštěvu a odkud přijela. Tři muži zůstávají o samotě téměř až do východu slunce. S kým se vévoda v Jičíně tajně schází a proč?


Prvním ze dvou tajemných nočních hostů je pobělohorský exulant Jaroslav Sezima Rašín z Rýzmburka, druhým další český emigrant a zároveň generální vachmistr švédské armády Jan Varlejch z Bubna. Oba zná vévoda už z dřívějška. S prvním kohoutím zakokrháním se vévodovi hosté loučí a zcela nenápadně Jičín opouštějí. Hlouček jezdců pospíchá směrem k zemským hranicím. Jejich celonoční jednání s Valdštejnem má zůstat tajné. Nicméně se tak nestane. Oba noční návštěvníci jičínského zámku nemlčí a zanechají o tom, o čem se tehdy u vína rokovalo, dvě dosti podrobné zprávy. Ani jedna z nich však není zcela objektivní. Byť každá z trochu jiného důvodu.

Obvinění za příslib milosti
Posuňme se v čase o kousek dál. Ještě několik měsíců po Valdštejnově smrti 25. února 1634 v Chebu nemá císařská komise, připravující materiál o jeho "velezrádné" činnosti, v ruce žádné pádnější důkazy. Když už se i sám císař Ferdinand II. ocitá v úzkých a musí se v dopise duchovním kurfiřtům říše bránit proti nařčení, že v Chebu došlo k surové vraždě, přichází jako na zavolanou obsáhlé písemné obvinění. Jeho autorem není nikdo jiný než Jaroslav Sezima Rašín. Za svou "službu" požaduje "maličkost" - omilostnění, umožnění návratu do Čech a navrácení zabavených statků…

Potáhne Valdštejn na Vídeň?
Rašín ve své výpovědi uvádí, že už v roce 1631 tajně zprostředkovával vzkazy mezi Valdštejnem a švédským králem Gustavem II. Adolfem. Od společného přítele Adama Erdmana Trčky se prý dozvěděl, že vévoda je ochoten jednat se Švédy o vzájemném spojenectví. Historik Josef Janáček (1925-1994) tvrdí, že touto nabídkou se Valdštejn chtěl Ferdinandovi II. pomstít za své nedávné propuštění z čela císařské armády. Podle Rašínovy zprávy vévoda prohlásil, že "kdyby jeho duše na dně pekel byla a on ji mohl vysvobodit pouze tím, že by sloužil císaři, že toho neučiní".
Gustav II. Adolf byl podle Rašínovy výpovědi k vévodově nabídce zpočátku zdrženlivý a "téměř tomu nechtěl věřit". Nicméně fantastická představa, že Valdštejn vytáhne na Vídeň, rozvrátí týl císařské armády a zajme císaře, ho v každém případě zaujala. Leč v dané chvíli je pro něj vévoda jako generál bez vojska prakticky nepoužitelný.

Šelmovský kousek
Tajné vyjednávání končí v září 1631 poté, co švédský král rozdrtí císařskou armádu, v čele s generálem Janem Tserclaesem Tilly (1559-1632), u Breitenfeldu nedaleko Lipska. Po katastrofální porážce císař znovu pověří Valdštejna vrchním velením a udělí mu hodnost generalissima.
K obnovení kontaktů mezi vévodou a Švédy dochází až po dvou letech, v květnu 1633 zmíněnou schůzkou v jičínském zámku. Oné noci z 15. na 16. května prý Rašín a Varlejch nabízejí jménem pobělohorských exulantů Valdštejnovi českou královskou korunu. Jejich nabídka je samozřejmě podmíněna tím, že generalissimus se svým vojskem přejde na stranu Švédů, osvobodí České království od Habsburků, donutí je k podepsání míru, umožní návrat pobělohorské emigrace do vlasti a zaručí jí navrácení majetku a svobodu evangelického vyznání. Valdštejn sice v rozhovoru ze zjevné opatrnosti královskou korunu odmítne, nicméně má poznamenat, že "by to byl šelmovský kousek císaři". Potom v obšírném výkladu sám zasvěcuje hosty do svých plánů, podle nichž nabídne Švédům alianci, která by přinutila Ferdinanda II. a jeho katolické spojence přijmout mírové podmínky. V první řadě by do nich samozřejmě patřila práva evangelíků, zaručující jejich návrat do vlasti a znovunavrácení zabaveného majetku.

Podezřelý mírový plán
Právě v tomto bodě má údajný Valdštejnův mírový plán ale jednu závažnou vadu na kráse. Pokud totiž měly být protestantským šlechticům vráceny jejich ztracené majetky, musel by velkou část z nich nepochybně vydat i sám frýdlantský vévoda. Lze si však jen stěží představit, že by chamtivý Albrecht někomu něco ze své vůle dobrovolně vracel a ještě to navíc zahrnoval do svého politického plánu! Dá se však předpokládat, že exulanti byli ochotní navrhnout frýdlantského vévodu na českého krále. Vždyť měl peníze, hodně peněz a k tomu celou armádu.
Rašínova výpověď císaři se kupodivu příliš neliší od toho, co sepisuje ve své důvěrné relaci švédskému kancléři Axelu Oxenstjernovi (1583-1654) Jan Varlejch z Bubna. I jeho motivy jsou vcelku pochopitelné. Chce-li si upevnit svoje postavení ve švédské armádě, musí nadsadit svou důležitost. Leccos si proto nejspíš přibarví a přimyslí, aby to kancléře Oxenstjernu zajímalo a aby se mu to líbilo.

Setká se s císařským nepřítelem
17. května 1633, hned následující den po odjezdu Bubny a Rašína z Jičína, vytáhne generalissimus Albrecht z Valdštejna do Slezska. Jeho armáda má 40 000 mužů, což dává naději na válečný úspěch v boji se švédským spojencem, velitelem saského vojska Janem Jiřím Arnimem. Místo bitvy však začínají oba vojevůdci vyjednávat. 12. června navštíví frýdlantského vévodu v jeho vojenském ležení u Dlouhé Olešnice dokonce někdejší velitel vojska českých stavů a nyní švédský generál Jindřich Matyáš Thurn (1567-1640). A to je přece pro císaře Ferdinanda II. nepřítel číslo jedna!
O čem spolu Valdštejn a Thurn debatují, víme zase jen zprostředkovaně podle pozdějšího Rašínova udání. Prý probírali generalissimovu nabídku Švédům na spojenectví. O odpovědi kancléře Oxenstjerny pak o několik dní později informoval Valdštejna sám Varlejch. Rašín o obsahu dopisu vypovídá: "Kdyby Frýdlantský doopravdy zamýšlel stát se v Čechách králem a ve skutek to uvedl, že on Oxenstjerna chce knížeti pomáhat a v tom ho podporovat…"

Čeká na příznivé hvězdy?
Valdštejn na to podle Rašína reaguje slovy: "Ten dopis má hlavu a patu, Oxenstjerna musí být rozumný muž. Ještě však nenadešel čas. Až přijde příhodný čas, chci všechno učinit!"
Takže frýdlantský vévoda vlastně odpovídá vyhýbavě. I tak lze totiž odůvodnit tvrzení, že se sice chystala velezrada, ale nikdy k ní, nepočítáme-li velmi neoficiální jednání, doopravdy nedošlo. Proč Valdštejn stále váhá? Určitou odpověď dává vyjádření Adama Trčky, který jeho chování vysvětluje tím, že vévoda "všem těm hvězdopravcům tolik věří; hvězdáři že mu toho tolik předpovídají, jak velkým pánem se má státi; že vše se stane, až přijde čas".
Dodejme, že Albrecht z Valdštejna si po jisté době váhání nepočíná na válečném tažení ve Slezsku zase až tak špatně. Se Sasy uzavírá mír a 27. září 1633 poráží část švédských jednotek v bitvě u Stínavy.

Vévodovi nepřátelé se činí
Valdštejn si za své vítězství vyslouží blahopřání Ferdinanda II., jeho předchozí podivná nečinnost však vyvolává nejrůznější dohady. Na císařském dvoře se začínají množit udání, v nichž je vévoda obviňován z neschopnosti, ne-li přímo ze zrady. Zvlášť když v listopadu 1633 obsadí část švédské armády pod velením Bernarda Výmarského (1604-1639) bavorské Řezno.
Ve Vídni zavládne zděšení, že Švédové potáhnou dál podél Dunaje do rakouských zemí. Valdštejn proto vyrazí se svým vojskem ze Slezska do Čech a slibuje císaři, že je vyžene. 30. listopadu se však zastavuje na bavorských hranicích, kde ho sklátí další záchvat nemoci (syfilis), a proto ustoupí do Plzně. Jeho chování zatím ve Vídni vzbudí značnou nevoli. Císař začne více naslouchat četným vévodovým nepřátelům a závistivcům a nakonec uvěří, že Valdštejn je zrádce.

Notorický říšský rebel
Ale zradil doopravdy Valdštejn svého císaře? Zamýšlel svrhnout Habsburky a uzavřít mír? Historikové se v odpovědi na tuto otázku dosti různí. Zatímco Josef Janáček o ní nepochybuje, jeho kolegové Josef Polišenský a Josef Kollmann dospěli k názoru, že "ani naše, ani vídeňské archivy neobsahují žádný průkazný materiál, který by svědčil o dalekosáhlých Valdštejnových plánech".
Současný německý historik Christoph Kampmann oproti tomu charakterizuje Valdštejna dobovou právní terminologií jako "notorického říšského rebela". Jako takový mohl propadnout "říšskému achtu", tedy být bez řádného soudu zabit.

Valdštejnův finanční skandál
Albrecht z Valdštejna má prsty ve velkém finančním skandálu spojeném se znehodnocením mince. Počátkem roku 1622 královský místodržitel Karel z Lichtenštejna určuje, že dodávat stříbro pražské mincovně může pouze konsorcium v čele s pražským dvorským kupcem Hansem de Wittem. Mezi členy konsorcia patří sám Lichtenštejn, Albrecht z Valdštejna, Pavel Michna z Vacínova, židovský finančník Jakub Bassewi a 10 dalších osob. Ačkoliv tehdy hřivna stříbra (asi 250 gramů) stála 32 zlatých, členové konsorcia prodávají stříbro mincovně mnohonásobně dráž. Výsledkem je výrazné "zlehčení" mince, obsahující podstatně méně stříbra. Za znehodnocené peníze pak Valdštejn a jeho druzi levně zkupují zkonfiskované statky protestantů. Karel z Lichtenštejna se provalení skandálu nedožije, umírá počátkem roku 1627. Hans de Witte se v roce 1630 oběsí a jediným obviněným se stává finančník Bassewi. Po Valdštejnově zásahu se však ocitá na svobodě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.