... Historie trošku jinak, aneb: "Bitvu sem presrál, ale dobro se vyspál!"

Chtěl se Albrecht z Valdštejna stát českým králem? 01

11. září 2008 v 20:36 | LaVoisin |  Zajímavosti a zajímavé články
Tenhle článek jsem četla včera v časopise History revue a našla jsem ho i na netu. Taky byl v tomto časopise velice hezký článek o Lichtenštejnech. Až budu malinko víc času, určitě sem dám jeho stručný, ale věcný popis.
"Zpupná bestie", "krvavý a vzteklý pes" či "zlotřilý Čech". Tak bývá svými nepřáteli nazývánAlbrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Vyrůstá z chudých poměrů. Jeho rodiště, heřmanická tvrz se sedmi vesnicemi a 92 poddanými v podhůří Orlických hor, rozhodně nedává naději na bezstarostný blahobyt. O to víc je pak hnán svou nezměrnou ctižádostí, dobrodružnými sklony a nepochybným podnikatelským talentem za získáním dalšího majetku. O to víc se později obklopuje závratným přepychem budícím závist a nenávist.


Nejen jako vojevůdce na bojištích třicetileté války, ale i ve finančních otázkách si Valdštejn počíná velmi obratně. Válečné výdaje a verbování vojáků vyúčtuje císaři Ferdinandovi II. tak šikovně, že za ně dostává do zástavy část zabaveného panství Smiřických, svých vlastních příbuzných. Později prakticky celé rozsáhlé panství levně odkoupí, stejně jako majetek Redernů, do něhož patří také zámek Frýdlant.
Na vrcholu své závratné kariéry se Valdštejn může pyšnit tituly vévody meklenburského, frýdlantského, zaháňského, knížete vendského, hraběte schwerinského, pána země rostocké a stargardtské, generalissima císařských vojsk a generála Oceánského a Baltického moře.
HISTORY revue vám teď nabízí nejnovější poznatky a fakta spojená s Valdštejnovým životem. Která byla jeho největší bitva? Zradil frýdlantský vévoda skutečně svého císaře? Chtěl svrhnout Habsburky a stát se českým králem? Kdo ho vlastně zabil?

Z chudáka největším boháčem
24. září 1583 - přichází na svět v Heřmanicích u Jaroměře jako syn Viléma z Valdštejna, chudého příslušníka významného a rozvětveného rodu, a Markéty rozené Smiřické.
1594 - Albrecht zcela osiří. Ujímá se ho otcův švagr Jindřich Slavata z Chlumu a Košumberka, příslušník jednoty bratrské.
1603 - odchází do války v Uhrách jako fendrych, tedy praporčík.
1607 - je jmenován plukovníkem a konvertuje ke katolické církvi.
1609 - žení se s bohatou vdovou Lukrecií Nekšovnou z Landeka, majitelkou moravských panství Vsetín a Lukov. Manželství zůstává bezdětné.
1614 - Lukrécie umírá a Albrecht dědí její majetek
1618 - po vypuknutí stavovského povstání se stává plukovníkem vojska moravských stavů. Zároveň patří ke stoupencům císaře Ferdinanda II.
1620 - jako císařský komisař zlomí odpor severočeských měst a je jmenován dvorským válečným radou.
1623 - podruhé se žení. Jeho druhou manželkou se stává Isabela Kateřina z Harrachu, dcera císařova rádce Karla z Harrachu. Mají spolu dvě děti - Karla Albrechta, který brzy po svém narození umírá, a Marii Alžbětu.
1625 - je přijat do stavu říšských knížat a jmenován nejvyšším velitelem císařské armády.
1626 - v čele císařské armády poráží hraběte Arnošta Mansfelda v bitvě u Dessau na soutoku Labe a Muldy.
1627 - vyhání Dány ze severního Německa a dosáhne baltického pobřeží.
1630 - je odvolán z čela císařské armády. Koncem následujícího roku je však povolán zpět.
1632 - vypudí saské vojsko z Čech a střetá se se Švédy v nerozhodné bitvě u Lützenu.
25. února 1634 - je na rozkaz císaře Ferdinanda II. zavražděn v Chebu.

Bitva u Lützenu: O nerozhodném výsledku rozhodnou zrádci

V létě roku 1623 nabízí Albrecht z Valdštejna císaři Ferdinandovi II. (1578-1637), že pro něho vybuduje na vlastní náklady armádu. Císař jeho nabídku teprve po třetím opakování a po dvou letech přijímá a frýdlantský vévoda vytvoří mohutné dobře placené a zásobené vojsko v počtu téměř 100 000 mužů.


Dánskému králi Kristiánovi IV. (1577-1648), který se tehdy staví do čela protihabsburského bloku tvořeného kromě Dánska Nizozemím, Anglií a německými protestantskými stavy, rázem vyvstává nový vážný soupeř. "V pozadí stál bezohledný, hamižný, ale neuvěřitelně vynalézavý český šlechtic jménem Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna … sám vlastnil většinu z toho, co je třeba k vedení války, od pluků až po manufaktury na munici," píše švédský historik Peter Englund ve své knize Nepokojná léta.

Vrací se spasitel
Valdštejnovy válečné úspěchy, rychlá a strmá kariéra a také bezohledné počínaní mu však nadělají řadu nepřátel v řadách německé šlechty i na císařském dvoře. Na naléhání říšských kurfiřtů nakonec Ferdinand II. v létě 1630 odvolává Valdštejna z funkce nejvyššího velitele císařské armády. Když se však situace na bojištích třicetileté války zhorší v neprospěch katolických a habsburských sil, povolá ho císař v prosinci 1631 zpátky do čela armády.
Staronový velitel se svého úkolu chopí opravdu rázně. Už v květnu 1632 vyžene saské vojsko z Prahy a obsadí celé Čechy. Poté vytáhne do německých zemí, zastavuje ofenzivu Švédů. 16. listopadu se utká se švédským králem Gustavem II. Adolfem (1594-1632) v krvavé řeži u Lützenu (dnešní Německo), v největší bitvě celé třicetileté války.

Znám své Pappenheimské!
Gustav II. Adolf má k dispozici 12 800 pěšáků a 6200 jezdců, Valdštejnovy síly jsou o něco menší. Za ranní husté mlhy zahajují Švédové útok na jeho slabší levé křídlo. Ještě večer předchozího dne, kdy se armády proti sobě teprve šikovaly, vydává Valdštejn rozkaz k návratu šesti císařským regimentům rozptýleným po okolí. Polní maršálek Gottfried Heinrich Pappenheim (1594-1632) obdrží rozkaz před půlnocí nedaleko Halle a jeho jízda okamžitě vyráží k Lützenu. Během zbytku noci a rána urazí 50 kilometrů a v rozhodujících chvílích zasáhne na zle tísněném císařském levém křídle. Právě na tomto zásahu je postavena pověst o věrnosti Pappeheimových kyrysníků a německý básník Friedrich Schiller vkládá Valdštejnovi do úst větu: "Znám své Pappenheimské!" Sám polní maršálek zaplatí svou statečnost životem. Po je smrti se levé křídlo armády rozpadá.
V rozhodující chvíli zasáhne osobně generalissimus. Navzdory bolestem, které ho toho dne sužují, se nechá vysadit na koně a spolu s velitelem své osobní stráže plukovníkem Ottaviem Piccolominim (1600-1656) a jeho kyrysníky spěchá ohroženému křídlu na pomoc. Švédové pod ním zastřelí jeho oblíbeného koně, sám je raněn do stehna, další kule ho těsně míjejí, ale hrozbu porážky se podaří odvrátit.

Králi štěstí chybí
Naopak švédský král Gustav II. Adolf toho dne takové štěstí nemá. Když se snaží v čele jednoho ze svých jízdních oddílů pomoci své odražené pěchotě, narazí na císařské kyrysníky. Náhodně vystřelená kulka ho zasáhne do levé paže. Král je nucen odhodit kord a vzít uzdu svého koně do pravé ruky. V následné potyčce je znovu zraněn, padá ze sedla poplašeného koně a za ostruhu uvízne ve třmeni. Kůň ho chvíli vláčí po bojišti. Další císařští jezdci krále zraňují.
"Po chvíli se na místo dostavil Ottavio Piccolomini, přilákán zvěstí, že byl švédský král zabit," píše historik Peter Englund. "Ale Gustav Adolf stále žil. Několik kavaleristů krále okradlo. Poté ještě muže s velkým břichem a kozí bradkou několikrát bodli. Poslední výstřel. Někdo přiložil pistoli k mužově spánku a stiskl spoušť. Gustav Adolf byl mrtev. Jeden ze 7000 mrtvých toho dne."
Valdštejn zuří
Bitva však stále nekončí. Velení švédského vojska se ujímá kníže Bernard Výmarský (1604-1639). Zmocní se Valdštejnova dělostřelectva, ale pak se stahuje zpátky. Vzájemné přestřelky a potyčky pokračují až do soumraku a teprve tma ukončí bitvu s nerozhodným výsledkem. Valdštejn pak v husté mlze odvádí své vojsko z bojiště, takže Švédové mohou navzdory smrti svého krále považovat střetnutí za své vítězství.
Generalissimus zuří. Výsledek bitvy totiž do jisté míry ovlivnila dezerce tří císařských pluků. Přitom Bönningshausenův pluk kyrysníků nejenže utekl uprostřed největší seče, ale dokonce ještě drancoval zásobovací oddíl vlastní armády. Velitel dalšího z dezertujících pluků, podplukovník Hofkirchen, odmítl uposlechnout rozkazu k útoku a na Valdštejna se rozkřičel, aby si "šel okusit krvavou švédskou lázeň sám".

Zběhy nechá popravit
Hned druhý den po bitvě vydává Valdštejn rozkaz k zatčení všech provinilců. Počátkem roku 1633 pak zasedá v Praze mimořádný válečný soud, který nakonec vynáší odstrašující rozsudky. Ze 17 obviněných vysokých důstojníků jich je 16 odsouzeno k smrti.

Předci bojovali už s Přemyslem Otakarem II.
Valdštejnové jsou jednou z větví starobylého rodu Markvarticů, jehož pozemky ležely v horním Pojizeří v severních Čechách. Jako jejich nejstarší předek je už v roce 1159 připomínán jistý Markvart, komoří krále Vladislava II. Ve 13. století se Markvartici rozdělují podle založených hradů na pány z Vartemberka, ze Zvířetic, z Michalovic a z Valdštejna. Jejich rodiny bývaly velmi početné a podle jedné pověsti se prý Jindřich z Valdštejna dostavil na válečné tažení krále Přemysla Otakara II. se 24 syny. Kromě Albrechta z Valdštejna je z rodu znám především hrabě Josef Karel Emanuel Valdštejn (1755-1814), který na svém zámku v Duchově zaměstnal jako knihovníka stárnoucího italského dobrodruha a spisovatele Giacoma Casanovu (1725-1798).
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.