... Historie trošku jinak, aneb: "Bitvu sem presrál, ale dobro se vyspál!"

Zradila krále Přemysla Otakara II. jeho blouznivá milenka? (část 1)

17. srpna 2008 v 17:25 | LaVoisin |  Zajímavosti a zajímavé články
Krvavé srpnové slunce dnes, v den svatého Rufa, zapadá nad bojištěm u Suchých Krut. Na úzkém pruhu roviny nad řekou Moravou, v místě ideálním pro srážku jezdectva, stálo ještě ráno proti sobě na 60 000 rytířů. Teď zde mnozí leží pobiti a bez ducha. Mezi nimi padl i český král "železný a zlatý", Přemysl Otakar II. (1233-1278), s hlubokou ranou na hlavě.

Před několika lety se přitom ještě těšil ze své ničím a nikým neomezené moci. Tehdy "říše jeho se prostírala od Krušných hor a Krkonoš až po moře Jaderské a stala se skutečnou velmocí středoevropskou," připomíná prvorepublikový historik Rudolf Dvořák.

Přemysl nemá konkurenci
Není divu, že si rozpínavý Přemysl Otakar II. dělá nárok na římskou královskou korunu.
Zpočátku má v boji o ni dva významné protivníky, za kterými stojí vysoká evropská šlechta. Anglický král Richard Cornwallský se však nakonec věnuje hlavně domácím záležitostem, zatímco změkčilý Alfons Kastilský má úplně jiné starosti. Na Pyrenejském poloostrově intenzivně pěstuje poezii a hluboká studia historie. Roku 1272 Richard Cornwallský navíc umírá. Do hry ale teď razantně vstupuje papež Řehoř X. Hledá nového a hlavně sobě loajálního kandidáta. Alfonse Kastilského papež odmítá, jenomže příliš silného Přemysla Otakara II. se bojí. Stejně jako německá knížata, která teď hlava církve žádá o radu. Zdá se, že všem by spíše vyhovoval římský král, s nímž by mohli manipulovat jako s loutkou.

Ví, komu má být vděčný
Nakonec se za zády Přemysla Otakara II., který se právě v Uhrách věnuje svému oblíbenému válčení, papež dohodne s Němci. Norimberský purkrabí Fridrich z Hohenzollernu nabídne korunu Karla Velikého, korunu římského krále, celkem neznámému hraběti Rudolfu III. Habsburskému. "Kdo to je?" ptá se tehdy i papež. "Svůj původ a jméno odvozuje od Jestřábího hradu, Habichtsburgu," zní odpověď velmožů. "Je ze starého rodu a … hlavně umí pochopit, komu má být vděčný!"
Onen Jestřábí hrad leží v dnešním Švýcarsku, konkrétně v kantonu Aaragau. 55letý Habsburk je v porovnání s Přemyslem Otakarem téměř bezzemek. Nicméně mu nechybí ctižádost, dravost a bojechtivost. Nabídnutou korunu přijímá okamžitě. "Bože na nebesích," traduje se výrok jednoho biskupa, který už měl s Habsburkem co do činění, "seď pevně na svém trůnu, nebo ti ho ten Rudolf taky zasedne!"

Habsburkem pohrdá
Kurfiřté 29. září 1273 Rudolfa zvolí římským králem. Volba probíhá ve Frankfurtu nad Mohanem a korunovace krátce na to v Cáchách, kdysi sídelním městě Karla Velikého. Veškeré ceremonie se odehrávají za neúčasti Přemysla Otakara. Toho zprávy o papežských intrikách zastihnou v Uhrách. Vědom si své dosavadní moci, nepřikládá jim český král velké váhy. Habsburkem z hloubi duše pohrdá! Jeho volbu prostě neuzná. Papež si ovšem přeje, aby se Přemysl Otakar II. novému římskému králi oficiálně podrobil. Český král na to nepřistoupí.
Padne kosa na kámen. 24. června 1276 papež na troufalého Přemyslovce uvaluje říšskou klatbu. Válka je vyhlášena.

První zrada z vlastních řad
Habsburk vytáhne v čele svého vojska na podzim roku 1276, ale Přemysl se jen ušklíbá. Má přece za sebou takovou sílu, že je neporazitelný. Všeho ale jen do času! Zrádná šlechta v Přemyslem podmaněných Rakousích, ale i ve Štýrsku a v Korutanech, velmi rychle pochopí, že nové situace lze využít ve vlastní prospěch. Záhy již "krále železného a zlatého" hodí přes palubu a přidá se k římskému králi Rudolfovi. O to více teď chce rozzuřený Přemysl Otakar bojovat. Oba soci se mají střetnout poblíž Vídně. Jenže Přemysla zasáhne zrada! K bitvě vůbec nedojde, protože v rozhodujícím okamžiku svého krále opustí část českého panstva v čele s Vítkovci. Lesk krále "železného a zlatého" potemní. Panovník musí ustoupit a stáhne se na svůj moravský královský hrad Brno. Vzteká se, zuří, ale nakonec začne uvažovat. Přece jen se uchýlí k účelovému, ryze politickému kroku. Vyrazí k Vídni, před níž stále ještě leží vojsko čerstvého římského krále, a dle papežova diktátu se pokoří. Veřejně přísahá Rudolfovi věrnost. Oba panovníci však vědí, že na tuhle přísahu nemohou vsadit ani zlámanou grešli.

Se zrádci nemá slitování
Výsledek Přemyslova politického tahu je v první řadě pořádnou ranou zrádným českým šlechticům. Ti teď místo Rudolfovy vděčnosti zažívají tvrdou odplatu českého krále. Uštědří jim nezapomenutelnou lekci. Zrádné Vítkovce v čele se Závišem z Falkenštejna spasí jen útěk. Hlava rebelů, Boreš z Riesenburga, takové štěstí ale nemá. Přemysl Otakar II. ho roku 1277 zajme a bez milosti dá popravit. Okázalými represemi si upevní své postavení a brzy již začíná shánět vojsko proti Rudolfovi.
Proti nenasytným Němcům
V lednu 1278 uspořádá na čerstvě dostavěném hradě Brno (pozdějším Špilberku) slavnostní sněm českých a moravských stavů. Král se na něm netají tím, že hodlá znovu vytáhnout do boje proti Habsburkovi a žádá podporu přítomných. Návštěvníci sněmu pomoc přislíbí. Král ale nehodlá nechat nic náhodě a svolává ještě sněmy provinciální, v březnu do Znojma a o tři měsíce později do Olomouce. Moravští feudálové mu jdou na ruku. Přemysl Otakar je spokojen. Vůbec nepředpokládá, že by se věci mohly vyvíjet jinak než v jeho prospěch.
Z jara 1278 vyšle posly i do Durynska, Míšeňska, Branibor a také do Polska. "Neboť kdybychom my, čehož Bůh nedej, v nastávajícím boji podlehli, nenasytná Němců lakota sahala by ještě dále a oni zabažili by i po vašich državách," láká Přemysl Otakar osobním dopisem Poláky. Vojenský tábor pod Brnem se zvolna plní vazaly. Stále jich ale spousta oproti slíbené účasti na tažení chybí. Řada šlechticů nakonec ani nedorazí.

Dopis manželce, lásku milence
Poslední tři týdny před osudovým tažením Přemysl Otakar pobývá na jižní Moravě. V té době píše i svůj poslední dochovaný dopis milované manželce Kunhutě, které v Praze prozatímně předal vládu nad celou zemí: "Oznamujeme, že jsme v Brně a odtud šestého dne po nastávajícím svátku svaté Markéty nastoupíme s celým naším vojskem do Rakous … římský král je ve Vídni a tentokrát mu nemůže přijít žádná pomoc. A proto pevně doufáme, že budeme moci dosáhnout příznivého výsledku, jehož si přejeme…"
Dopis sice působí odhodlaně, ale Přemysl si zase tak jistý není. Posily stále nepřicházejí! Král se v nejistotě upíná k mystice i k magickým praktikám. V té době má na něj podle dobových kronikářů mimořádný vliv jistá uherská řádová sestra, která je snad i královou milenkou. Jejím viděním Přemysl věnuje nebývalou pozornost. "Viděla jsem ve snu nejasnou postavu zahalenou, co mi pravila, že jen uctívání svatého Jakuba, povede tě králi na cestu spásy," věští žena Přemyslovi. Hned nato už král píše do Prahy manželce: "Chtějíce prokazovati svatému Jakubovi obzvlášť uctivou zbožnost a ctíti jeho svatost … přejeme si, abyste všem farním kostelům v Čechách uložili uctívati svatého Jakuba slavnostmi a procesími i jinými obřady, aby nás tento světec choval jako své svěřence ve zvláštní přízni…" Z mladé vizionářky je Přemysl Otakar II. evidentně u vytržení.

Zabijte mne samotného!
Jedné noci, v předvečer tažení na Moravské pole, český král vtrhne do vojenského shromaždiště pod Brnem. Postaví se do čela hostiny svých nejvýznamnějších spojenců. Ostentativně roztrhne halenu na své hrudi a křičí: "Doslechl jsem se, že mám být kýmsi z vás zrazen. A proto, jsi-li tu takový, tady je moje hruď. Bodni a zabij mne samotného hned, neboť budu-li zrazen v boji, zbytečně se mnou zemřou mnozí." Vyděšení spojenci krále uklidní, že mezi nimi žádný zrádce není. Král si pořádně zavdá ze džbánu a nakonec prozradí zdroj svých obav - opět mu věštila ona vědma v šatě uherské jeptišky…
Ta pak králi určí i den, kdy má vytáhnout do boje. Přemysl, ukolébaný vírou, že při něm stojí všichni svatí, ani nepočká, až se jeho vojsko sejde kompletní. Podle věštby má vyrazit na svátek sv. Jakuba, 25. července 1278. A v onen den "král železný a zlatý", v čele neúplného vojska, vyjede od hradu z Brna. Místo o rozum se opře o jeptiščina vidění. V ohnivém uherském náručí určitě nepřemýšlí, zda tahle dáma nemůže být náhodou na něj nasazená nepřítelem.

Bojuje už před bitvou
Přemyslovo vojsko má před sebou zhruba 100 kilometrů cesty, které si král maluje jako "procházku růžovým sadem." "Během postupu k Vídni se k nám přidají místní spojenci," mne si vladař ruce. Skutečnost však bude jiná. Města na jeho cestě nejenže nepřejdou na stranu Přemysla Otakara, ona se mu dokonce postaví na odpor! Prvním na řadě je dnešní rakouské město Laa (tehdy Lava), druhé pak pohraniční městečko Drozdovice - Drosendorf. Celých 16 dnů ztratí český král při obléhání těchto dvou měst, aby s nepořízenou odtáhl do bitvy s Rudolfem.
Habsburk mezitím nechává vyklidit Vídeň. Se svým vojskem překročí Dunaj, aby se mohl spojit s armádou uherského krále Ladislava IV.
S Rudolfem III. Habsburským se Přemysl Otakar II. srazí dne 26. srpna 1278 - v den svatého Rufa - u Suchých Krut či Dürnkrut, nedaleko řeky Moravy, na takzvaném Moravském poli, v místě vzdáleném pouhých 32 kilometrů od Břeclavi. Proti sobě stojí 27 000 mužů na české straně a 30 000 bojovníků na straně rakouské. Bitvu ale nerozhodne síla, nýbrž zrada. Anebo snad fatální omyl?!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 :DD :DD | 10. ledna 2013 v 15:43 | Reagovat

to što e to za piču ????????? O_O

2 Didi Didi | 5. února 2014 v 19:28 | Reagovat

??????????? :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.