... Historie trošku jinak, aneb: "Bitvu sem presrál, ale dobro se vyspál!"

Templáři - lichváři s papežem v zádech

19. srpna 2008 v 22:30 | LaVoisin |  Zajímavosti a zajímavé články
Ne tak úplně chudí služebníci boží

Původně měli strážit cesty, po kterých se bohabojní poutníci z Evropy vydávali ke svatému hrobu do Jeruzaléma. Skončili ale jako neuvěřitelně bohatý řád, který se svou mocí mohl rovnat panovníkům i papeži. To znamenalo jejich konec.

"Žádný strom neroste do nebe," tvrdí typicky české škodolibé přísloví. Na osud templářů se hodí dokonale. Po léta byli správci státní pokladny francouzských králů. Pak se ale jednomu z nich zdálo, že už by jim měl někdo přistřihnout křídla a během pár let jejich společenství rozprášil. Tak trochu si za to templáři mohli sami. Původní myšlence řádu - žít v pokoře a jen z almužen - se diplomaticky řečeno poněkud vzdálili.

Historie jednoho úspěchu



O templářích a jejich bohatství se tvrdilo mnoho nesmyslů. Prý se spolčili s ďáblem, ovládli magii a ve svých alchymistických dílnách se naučili proměňovat olovo ve zlato. Skutečnost ale byla mnohem prostší. Jako všichni úspěšní lidé měli i oni to štěstí, že se ve správný čas ocitli na správném místě. A svoji šanci se nestyděli popadnout za pačesy.

Konec 12. a první polovinu 13. století charakterizuje rozmach mezinárodního obchodu. Hlavně díky křížovým výpravám ožilo celé Středomoří. Čile se obchodovalo nejen s Jeruzalémským královstvím, ale i s muslimskými zeměmi, především se Sýrií. A jako už mnohokrát se ukázalo, že jeden krok za vojákem jde vždycky obchodník. Zboží z Orientu se v Evropě dobře (a hlavně draze) prodávalo a i Křižácké spanilé jízdy si žádaly stálý přísun peněz.

Templáři se rozhodli toho jednoho kroku, který je proti obchodníkům stavěl do výhody, maximálně využít. Sami začali peníze mezi Evropou a Palestinou převážet. Jejich dobře vycvičení muži i ostře broušené meče odradili kdejakého potulného lapku i námořního piráta.

Objem převážených peněz byl obrovský, za svoje služby tudíž dostávali nemalé odměny. Protože se peníze mají točit, začali brzy to, co vydělali, i půjčovat. V Evropě i za mořem. A s patřičným ziskem.

Moderní středověká banka

Lichva, půjčování peněz se ziskem, byla papežským výnosem oficiálně zakázaná, ale templáři si našli velice jednoduchý způsob, jak toto nařízení obejít. Výnosů dosahovali obvykle tak, že se jim dlužník upsal na vyšší částku, než si skutečně vypůjčil. Další možností bylo spekulovat se směnnými kurzy jednotlivých měn. Ty si stanovovali tak, aby to pro ně bylo výhodné. Kromě toho si za zprostředkování svých služeb říkali i o to, co dnes banky nazývají manipulačním poplatkem.
Finančně "dopláceli" pouze na půjčky králům nebo jiným významným lidem, ale tam samozřejmě počítali s jiným než peněžním ziskem. Politická přízeň panovníků se tak mnohdy vyplatila ještě víc, než pořádný úrok.

Templářské dlužní úpisy byly na tehdejší dobu neuvěřitelně moderně vypracované. Kromě toho, že obvykle začínaly zmínkou, že půjčka je poskytována bezúročně (což nikdo nebral vážně), obsahovaly všechny náležitosti dnešních směnek.

Nalezené dokumenty mají většinou deset oddílů - kolonek: datum, místo vystavení, místo určení, úhrnnou částku, označení měny, splatnost, jméno upisovatele, jméno majitele směnky, poznámky a konečně už zmiňovaný, a důležitý, směnný kurz.

Templářské bankovní domy se už ve 13, století chovaly jako dnešní moderní nadnárodní peněžní instituce. Kromě půjčování peněz vedli i běžné účty (neposkytovali z nich úrok, ale v divokých časech zaručovali, že majitele o jeho peníze nikdo neobere), převáděli mezi svými domy peníze bezhotovostně dokonce i do zahraničí a brali do úschovy cennosti.

Templ jako nedobytná pokladna

Slavná je historie s anglickými královskými klenoty. Anglie se vlastně celé 13. století zmítala boji mezi vzdorovitou šlechtou a králem. Pro krále nepříjemná situace se vyhrotila za vlády Jindřicha III. (1216-1272), který na trůn nastoupil rok po tom, co si jeho otec usmířil feudály vydáním Velké listiny svobod - Magny charty.

Hrdý Jindřich se ji rozhodl úplně ignorovat, a tak proti němu baronové vedení Simonem z Komfortu povstali a v roce 1264 ho taky porazili. Tehdy do hry vstoupili templáři.

Jindřich totiž stačil anglické královské šperky poslat speciálním kurýrem do pařížského templu (sídla templářů). Byly tam uloženy ve speciálních schránkách s jeho pečetí. Králi, který zoufale potřeboval peníze na otevřený střet se svými hrabaty, se je u templářů dokonce podařilo zastavit. Nakonec, poté co si ve své zemi udělal pořádek, dokázal svoje odznaky moci v posledním roce svého panování vykoupit zpátky. Celou dobu se jich v Paříži nikdo ani nedotkl.

Pařížský templ byl oficiálním strážcem i jiných cenných a potřebných věcí. Uchovával mimo jiné i francouzskou vzorovou jednotku váhy. Libru, která sloužila jako vzor pro celé království.

Na templáře se v té době vůbec začalo s žádostmi o uschování cenností obracet stále víc lidí i institucí. Obrovský majetek byl i před nejodvážnějšími lupiči v templech v bezpečí. Útok na řád se v té době bral jako útok na Boha, a tak si každý dobrodruh svoje spády musel pořádně rozmyslet. Trest za podobný zločin byl jediný…

Kristův kříž jako zástava

Templáři byli tolik úspěšní i proto, že se při všech peněžních transakcích chovali maximálně obezřetně. Při každé větší půjčce žádali, aby dlužník měl věrohodného ručitele nebo uspokojivou protihodnotu, kterou mohl svěřit do jejich opatrování.

Když si od anglických templářů půjčoval hotové peníze král Jan Bezzemek, musel jako záruku složit do jejich "banky" zlato v odpovídající hodnotě. S kuriózní zástavou přišel v roce 1240 císař z Cařihradu. Ten dal syrskému templu proti vypůjčeným penězům do úschovy údajně pravý kříž, na kterém Římané ukřižovali Ježíše Nazaretského.

O templářské neoblomnosti svědčí i případ půjčky, kterou řád poskytnul vysokému politikovi Jeruzalémského království Geoffroyovi ze Sergines. Ten si spolu se synem vypůjčil vysoký obnos a dokonce se zavázal k tomu, že částku vrátí dvakrát, pokud se mu nepodaří peníze vrátit v dohodnutém termínu. Pak ale on i jeho syn zahynuli. Templáři dali v Paříži předvolat před soud Isabellu, vdovu po zemřelém synovi, a dosáhli toho, že soudce jí a dokonce i jejímu novému manželu přikázal, aby dluh svého bývalého manžela a tchána uhradili.

Ručiteli se ale často, hlavně při obchodech na nejvyšší úrovni, stávali i sami templáři. Taková záruka potom měla díky jejich bezkonkurenčním finančním rezervám vysokou hodnotu a vyžadovali ji dokonce i muslimové, když vyjednávali s křižáky. Templáři se v takových případech chovali naprosto profesionálně. Obě smluvní strany brali jako rovnocenné a po obou vyžadovali plnění jejich závazků. Bohužel pro ně znamenalo ne úplně dobrou pověst v Evropě. Ta se jim brzy měla stát osudnou.

Trpký konec v plamenech

Někdy na začátku 13. století si templáři pravděpodobně uvědomili, že pozice evropských držav ve Svaté zemi není dlouhodobě udržitelná. Začali proto investovat jinde. Od Richarda Lví Srdce získali jím dobytý Kypr a začali také skupovat pozemky a nemovitosti v Paříži. V polovině století jim už patřila celá třetina města.

Sem se také po pádu jejich zámořských hradů v roce 1305 přestěhovali. Podle dobových pramenů tehdy do městských bran vjížděla předlouhá kolona bohatstvím po okraj naložených vozů. Templáři byli na svůj majetek hrdí. Neskrývali ho. Jejich zámožnost ale budila závist i u těch nejvýše postavených. Krále Filipa IV. Sličného nevyjímaje. Chtěl ve svém státě absolutní moc. To ale nebylo možné, dokud v něm měl templáře.

Nechal proto proti nim vypracovat vykonstruované obvinění. Měli se podle něj mimo jiné dopouštět prznění Ježíše Krista a sexuálních orgií. Za úsvitu 13. října 1307 proběhlo ohromné zatýkání po celé Francii. Útrpné právo brzy naprostou většinu templářů donutilo doznat cokoli. Papež se v jejich zájmu ještě pokusil intervenovat, ale vidina rozdělování tučné kořisti brzy zvítězila.

Po zvláštním koncilu ve Vídni (1311) papež řád zrušil. Poslední templářský velmistr Jakub de Molay a další představení si vyslechli doživotní rozsudky. V roce 1314 je ale král nechal pro jistotu jako kacíře upálit. Kdysi pyšný řád se rozplynul stejně rychle jako jeho rozkradený majetek.

Richard Cacák

Kde se vzalo jejich jméno?

V roce 1118 nebo 1119 se osm rytířů z družiny Godfroye z Bouillonu (vojevůdce, který během I. křížové výpravy dobyl Jeruzalém) rozhodlo, že svůj život zasvětí strážení poutních cest do Svatého města. Vytvořili za tím účelem milici, která žila pouze z almužen.

Protože jich brzy bylo už na tři stovky a veleli dalším asi třem tisícům pěšáků, dostali v Jeruzalémě k užívání mešitu Kubbat as-Sachrá (Skalní dóm). Měla jim sloužit jako klášter i kasárna. A právě odtud pochází jejich jméno. Na místě mešity kdysi stával chrám (templ) zbudovaný pro krále Šalamouna. První stálá křesťanská koloniální armáda byla na světě.

Jak setřást okovy tuhého středověku

Templáři se stali oblíbenci papežů. Během let se rozrostli do uzavřené organizace s rozsáhlými právy a odpovědností právě výhradně k Svatému otci. V roce 1139 je papež Inocenc II. svojí bulou dokonce zbavil povinnosti platit desátky (naopak sami mohli začít na svých majetcích daně vybírat). Navíc si templáři mohli nechávat i veškerou válečnou kořist. Jejich hrady v Orientě i v Evropě nepodléhali žádnému králi. Řád měl svoje kněze i zpovědníky, a tak jeho tajemství nemohla uniknout z jeho zdí (asi proto o templářích kolovala taková spousta neuvěřitelných historek). Papež se dokonce vzdal i vlivu na volbu jejich velmistra. Řád se během pár desítek let ohromně rozrostl a zesílil. Otevřela se cesta k tomu, aby se stal mocnějším než králové i jejich jediný poručník.
Zdroj: RF HOBBY a časopis Epocha. Děkuji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.