... Historie trošku jinak, aneb: "Bitvu sem presrál, ale dobro se vyspál!"

Skandální únos z kláštera? Ani náhodou! (část 2)

15. srpna 2008 v 20:17 | LaVoisin |  Zajímavosti a zajímavé články
Rytíř Wirinhar: Notorický dobrodruh!
Pro lepší představu uveďme dva skutečné případy, k nimž došlo o několik desítek let dříve, než budoucí český kníže Břetislav unesl svou nastávající ze svinibrodského kláštera. Jejich smutným hrdinou je poněkud dobrodružně založený saský šlechtic Wirinhar. Jeho otec Lothar, markrabí saské severní marky, mu už v dětství vyhlédl rodem vhodnou nevěstu, a to Lutgardu, dceru míšeňského markrabího Ekkeharda. Pro Ekkeharda to je jistě vítaná partie, vždyť otec jeho nastávajícího zetě patří k oblíbencům císaře Oty II. (955-983). Jenže když v roce 983 Ota II. nečekaně zemře na úplavici, ztrácí pro Ekkeharda eventuální příbuzenství s Lotharem veškerý půvab. Naopak se začíná ohlížet po politicky vhodnějším zeti. A tak jednostranně vypoví předchozí zasnoubení své dcery s Wirinharem.

Dostal košem!
Saský mladík dostává košem, což se ho dost nepříjemně dotkne. Rozhodne se, že takovou potupu si nemůže nechat líbit, a čeká na vhodnou příležitost. Ta se naskytne, když Ekkehard musí v roce 997 v doprovodu nového císaře Oty III. (980-1002) do Říma a dceru Lutgardu zatím svěří své sestře Matyldě, abatyši kláštera v Quedlinburgu. Wirinhar dá dohromady družinu sobě oddaných rytířů, klášter s nimi přepadne a Lutgardu odtud unese. Abatyše Matylda, která má od bratra plnou moc k jeho zastupování, pošle po stopách únosců silný ozbrojený oddíl. Jenže Wirinhar se už mezitím i s Lutgardou schová do bezpečí na otcův pevný hrad Walbeck.
Jeho zločin se však dostává na jednání sněmu říšských knížat, kteří oba snoubence předvolají k soudu do Magdeburgu. Teď už jde do tuhého a Wirinhar dostane strach. K soudu se dostaví jen v dlouhé košili a bosý jako kajícník, padne před knížaty na kolena a pokoří se. Lutgardu jim vydá a svatosvatě slíbí, že se napraví. Zprvu to s ním vypadá velmi zle, ale nakonec se zřejmě dohodnou oba otcové - Lothar a Ekkehard. Vše se tak v dobré obrátí a Wirinhar může s Lutgardou slavit svatbu.

Příběh bez happyendu
Náš příběh by se tedy dal uzavřít takřka filmovým happyendem. Jenže, bohužel, v životě to bývá většinou hodně jinak než ve filmu. Lutgarda totiž krátce po svatbě nečekaně umírá a z Wirinhara je rázem mladý vdovec. Protože se mezitím stal markrabím saské Severní marky, poohlíží se po nové dostatečně reprezentativní nevěstě. Do oka mu padne půvabná Reinilda, paní na hradě Beichlingenu, a tak jí na podzim 1014 nabídne sňatek. Dostává se mu však překvapivého odmítnutí. Reinilda se totiž vymlouvá, že prý slíbila císaři Jindřichovi II., že se nevdá bez jeho souhlasu. Zda to byla jen výmluva, už nezjistíme. Jisté je, že Wirinharova poněkud dobrodružná povaha opět vypluje na povrch. Když ho dáma nechce dobrovolně, rozhodne se, že si ji vezme násilím. Však už s únosy nějakou zkušenost má. Sebere osvědčenou partu kamarádů a vyrazí dobývat hrad Beichlingen.

Popravit už nebylo koho...
Na hradě se však strhne pěkná mela, protože Reinildini ozbrojenci nechtějí svou paní jen tak pustit. Dlužno přitom říci, že Wirinhar se zachová čestněji než náš Břetislav. Místo aby klidně utekl s unesenou dámou a ponechal své pomocníky osudu, udělá to právě naopak. Pošle kamarády s plačící Reinildou napřed a sám s mečem v ruce kryje jejich útěk. Když už si myslí, že jsou dostatečně daleko, seskočí z hradeb, ale bohužel se přitom vážně zraní. Jeho druhové ho sice odtáhnou do bezpečí, ale tentokrát je z toho pořádná aféra. Do celé záležitosti se vloží sám císař, který označí Reinildin únos za porušení zemského míru a Wirinharovi chce za trest zabavit všechny statky a jeho samotného vydat katovi. Navíc se před soud mají dostat i jeho pomocníci. Nakonec se to obejde bez popravy. Wirinhar totiž podlehne následkům zranění utrpěných při skoku z hradební zdi a je pochován na hradě Walbecku po boku své zesnulé ženy Lutgardy. Co se však stalo Reinildou, nevíme. Je velmi pravděpodobné, že končí s ostudou nadosmrti v klášteře.

Proč Břetislava nechtěli ztrestat?
Porovnáme-li případ dobrodružně založeného Wirinhara s příběhem Břetislava a Jitky, jsme přinejmenším na rozpacích. Cosi tady nehraje. Mladý kníže s unesenou Jitkou uteče až na Moravu, kde není v dosahu případných pronásledovatelů. Ti se však kupodivu nijak nenamáhají, aby syna českého panovníka polapili. Přitom bychom předpokládali, že alespoň Jitčin bratr Ota Bílý nebo markrabě bavorské východní marky Adalbert, jehož území bezprostředně s Čechami sousedí, budou Břetislavovi šlapat na paty a chtít ho za jeho drzý kousek ztrestat. K našemu překvapení však k ničemu podobnému nedojde.
A to přitom Jitka ze Schweinfurtu není jen tak ledasjaká holčina, ale příslušnice významného říšského hraběcího rodu. Unést někoho takového by podle tehdejších zvyklostí nemělo projít jen tak. V každém případě bychom čekali, že poteče krev, budou padat hlavy nebo dokonce vypukne válka. Nic podobného se ale nepřihodí a to vzbuzuje vážné podezření.

Chce to vhodnou nevěstu!
Víme, že dynastické sňatky bývaly důležitou součástí středověké mezinárodní politiky. Čím má panovník urozenější nevěstu, tím více roste jeho prestiž, tím mocnější má spojence. Přemyslovská knížata tuto uznávanou pravdu poněkud zanedbávali. Kníže Oldřich to rozhodně příliš nevytrhl, když měl údajně syna s jakousi venkovskou pradlenkou Boženou. Podle tehdejšího hlediska byl Břetislav vlastně levoboček, tudíž by ani neměl mít šanci na panovnický trůn. Jeho problém mohl alespoň částečně napravit sňatek s dostatečně urozenou nevěstou.

Šachová partie s dohodnutým výsledkem
Jenže mohl se o takovou ženu vůbec ucházet se svým pochybným původem? Podivnou shodou okolností se v době, kdy se začíná Břetislav ohlížet po vhodné nevěstě, vyskytuje nedaleko českých hranic ve schweinfurtském klášteře panna Jitka. Pochází sice ze vznešeného a slavného rodu Babenberků, ale je úplný sirotek. Vládnoucí císař Jindřich II. má zájem připoutat české knížectví ke Svaté říši římské i takříkajíc personálně. Jistě má dobré informace, bez kterých se, jak známo, nedá úspěšně panovat. A tak může rozehrát velmi zvláštní šachovou partii. Bratrovi Jitky Otovi Bílému slíbí švábské vévodství, když nebude nic namítat, a českému knížeti Oldřichovi opatří vznešenou nevěstu pro jeho syna. Břetislav se však, bohužel, pro svůj pochybný původ nemůže o Jitčinu ruku ucházet oficiálně. Kdyby ji však naoko unesl a pak se s ní okamžitě oženil, ani císař ani nikdo z říšských hrabat by proti tomu nijak neprotestoval. Vždyť Jitčino údajné zneuctění hned smaže svatba s budoucím českým panovníkem a o žádný únos doopravdy nejde.
Je taková eventualita vůbec možná? Proč ne. Zdá se, že nejslavnějšímu únosu v českých dějinách skutečně předchází zcela pragmatická, leč přísně utajená domluva. Dnešní historici se alespoň k takovému závěru přiklánějí. Rozhodně je totiž něco takového pravděpodobnější než dramatické milostné drama se šťastným koncem, jak nám ho podal Kosmas.

Hřích jen naoko a s posvěcením?
V každém případě je podezřelé, že všichni čeští letopisci Jitčin únos Břetislavem velice oslavují a nikdo z nich se nepozastaví nad tím, že se vlastně jedná o zločin a těžký hřích k tomu. Dokonce ani Břetislavovým současníkům to příliš nevadí, dokonce ani říšským předákům ne. Když se Břetislav stane knížetem, kupodivu udržuje s císařem Konrádem II. (990-1039), nástupcem Jindřicha II., ty nejlepší možné vztahy. Císař se dokonce stane kmotrem jednoho z Břetislavových synů. Něco takového by se jistě nemohlo stát, kdyby byl Jitčin únos posuzován jako zločin a hřích.

Zneuctěná? Zvýšila prestiž českých panovníků!
Zbývá nám odpovědět ještě na jednu otázku. Jak to bylo s horoucí láskou Břetislava a Jitky? Zdá se, že i v tomto ohledu Kosmas notně přehání. Vždyť Břetislav svou nastávající stejně poprvé uviděl až na nádvoří schweinfurtského kláštera před samotným únosem. Asi měl co dělat, aby ji vůbec poznal. V takové chvíli neměl moc času přemýšlet, zda se mu líbí a zda ji doopravdy chce. Podivné je, že první syn Spytihněv se Břetislavovi a Jitce narodil až po deseti letech, tedy v roce 1031. Leda že by k únosu došlo později, než kam ho vročil Kosmas. Nakonec měli Břetislav a Jitka pět dětí, samé kluky - po Spytihněvovi přišli na řadu Vratislav, Konrád, Jaromír a nakonec Ota. Česká kněžna Jitka přitom byla nejen dobrou matkou, ale také pomáhala svému manželovi vládnout. V roce 1041 využila dobrých kontaktů na říšském dvoře a její zásluhou mohl Břetislav po prohrané válce uzavřít důstojný mír a spojenectví s římským králem Jindřichem III., zvaným Černý (1017-1056). Zkrátka její příbuzenské vztahy mu přišly náramně vhod. Už proto o ní můžeme oprávněně tvrdit to, co se hned tak o každé středověké panovnici říci nedá. Že totiž byla spolutvůrkyní Břetislavovy úspěšné politiky a už díky svému původu a svým kontaktům pomohla zvýšit mezinárodní autoritu českého státu.
Jan Bauer

Smutný osud kněžny Jitky
• Když se po Břetislavově smrti v roce 1055 ujímá vlády jeho nejstarší syn Spytihněv (1031-1061), vyhání svou matku Jitku ze země. V jakémsi přehnaném záchvatu vlastenectví totiž nařídil vypudit všechny cizince, zejména Němce, z Čech a ani jeho vlastní matka nesměla být výjimkou.
• Jitka se tehdy uchýlila do Uher a Kosmas o ní tvrdí, že se podruhé provdala za svrženého uherského krále Petra Orseola, syna sestry prvního uherského krále sv. Štěpána a benátského dóžete. Historici se však domnívají, že se jedná o pouhou pomluvu. Už proto, že exkrál Petr byl po svém svržení v roce 1046 oslepen a uvězněn a je proto velmi nepravděpodobné, že by se v tomto stavu mohl oženit.
• Ale ať už to bylo jakkoliv, Jitka 2. srpna 1058 v Uhrách zemřela. Do Čech se vrátila až po smrti. Když o tři roky později Spytihněv zemřel, jeho nástupce, další z Jitčiných synů Vratislav, dal matčino tělo odvézt do Prahy a uložit do hrobu vedle otce Břetislava I. v rotundě sv. Víta.

Záviš se ženil s unesenou princeznou
Únos Jitky z kláštera ve Schweinfurtu nebyl jediným únosem z kláštera v českých dějinách. Také třetí manželka známého předáka Vítkovců Záviše z Falkenštejna (1. byla nám neznámá česká šlechtična, 2. královna vdova Kunhuta Haličská) Alžběta, sestra uherského krále Ladislava IV., byla před svatbou v roce 1287 unesena z dominikánského kláštera na Zaječím ostrově na Dunaji u Budína. Původně zde byla uvězněna z trestu za svůj prostopášný život a neunesl ji odtud její ženich Záviš, ale kumánská družina jejího královského bratra.
Zdroj: RF - HOBBY a časopis Epocha. Děkuju /* <![CDATA[ */ var bbs=screen,bbn=navigator,bbh;bbh='&ubl='+bbn.browserLanguage+'&ucc='+bbn.cpuClass+'&ucd='+bbs.colorDepth+'&uce='+bbn.cookieEnabled+'&udx='+bbs.deviceXDPI+'&udy='+bbs.deviceYDPI+'&usl='+bbn.systemLanguage+'&uje='+bbn.javaEnabled()+'&uah='+bbs.availHeight+'&uaw='+bbs.availWidth+'&ubd='+bbs.bufferDepth+'&uhe='+bbs.height+'&ulx='+bbs.logicalXDPI+'&uly='+bbs.logicalYDPI+'&use='+bbs.fontSmoothingEnabled+'&uto='+(new Date()).getTimezoneOffset()+'&uti='+(new Date()).getTime()+'&uui='+bbs.updateInterval+'&uul='+bbn.userLanguage+'&uwi='+bbs.width; if(typeof(bburlparam)=='string') { bbh+='&'+bburlparam; } if(typeof(bbkeywords)=='string') { bbh+='&keywords='+escape(bbkeywords); } document.write("<scr"+"ipt language='JavaScript' charset='windows-1250' type='text/javascript' src='http://go.cz.bbelements.com/please/showit/2444/5/3/7/?typkodu=js"+bbh+"&alttext=0&border=0&bust="+Math.random()+"&target=_blank'><"+"\/scr"+"ipt>"); /* ]]> */
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.