... Historie trošku jinak, aneb: "Bitvu sem presrál, ale dobro se vyspál!"

Marii Terezii předběhl už Platón

17. srpna 2008 v 17:38 | LaVoisin |  Zajímavosti a zajímavé články
"Rádi bychom viděli, kdyby rodičové svých dětí ve věku 6-12 let do škol posílali," píše česká královna Marie Terezie ve výnosu ze 6. prosince 1774. Je doba osvícenství a moudrá panovnice ví, že její říše nemůže zaostávat ve vývoji. Výnos v zastaralém systému školství způsobí doslova revoluci.

Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c.k. (císařsko-královských) dědičných zemích, jak se dokument nazývá, se vůbec nelíbí katolické církvi ani šlechtě. Královna však trvá na svém.

Reptá šlechta i církev
Co Marii Terezii k reformě vede? Především finanční důvody. Osvícenská pedagogika hlásá, že hmotná i mravní bída chudých pramení z nevzdělanosti. "Zlepšením školského systému se pozdvihne nejen vzdělanost, ale růst blaha a následně i ekonomika státu," hlásá Marie Terezie. Panovnice si může v tomto duchu tvrdit, co chce, šlechta zásadně nesouhlasí. Bojí se, že zrušení roboty společně s povinnými školami povede naopak ke zchudnutí sedláků
a úpadku zemědělství. A kdo pak bude ty chudáky živit?! Šlechta! Až pozdější vývoj ukáže, že její obavy jsou plané. Kromě šlechty však panovnici nemůže přijít na jméno také církev. Ta správně tuší, že definitivně ztrácí monopol na vzdělávání obyvatel.

Pádná ruka jako jediná kvalifikace
Než přijde Marie Terezie se svým nápadem, školní systém spočívá především na gymnáziích a univerzitách. V poměru k nim existuje pramálo škol veřejných, které by poskytovaly vzdělání každému. "Sány: učí Josef Mečíř, povoláním krejčí, zná jen česky, bydlí v obecním baráku, kde dost místa i pro školní děti. Obec mu dovoluje, aby si držel dvě krávy a pásl je na obecním," uvádí český dobový záznam o výběru daní. Na obyčejných veřejných školách zkrátka na "Jana Amose Komenského" jen tak nenarazíte. Často děti vyučují neodborníci - zběhlí studenti, náhodně vybraní místní občané či bývalí vojáci, jejichž jedinou kvalifikací je silný hlas a pádná ruka.

Do školy od šesti do 12
Marie Terezie s Všeobecným školním řádem zavádí tři typy škol. Na vsích a malých městech se zřizují školy triviální. Jak už název napovídá, děti se na nich musejí naučit hlavně číst, psát a počítat. Vzhledem k tomu, že jde většinou o školy farní, vyučuje se tu i náboženství. Na venkově se navíc přidávají základy hospodaření, ve městech dovednosti vhodné pro řemesla a průmysl. Hlavní školy v krajských městech, předchůdkyně dnešního druhého stupně, vyučují latině, zeměpisu, slohu, geometrii, eventuálně žáky připravují na vojenskou dráhu. V zemských městech (u nás jen v Praze a Brně) jsou pak zřízeny školy normální, jež obecné vzdělání završují. Do školních lavic se posílají děti od šesti do 12 let.
Novou koncepci školství stát dále podporuje. Roku 1775 je v Praze zřízen c.k. sklad školních knih, vydávající učebnice. Budoucí učitelé musejí absolvovat preparandy, čili přípravné učitelské kurzy. Pro učitelství na triviální škole preparandy trvají tři měsíce, na školu hlavní půl roku. To už je oproti vysloužilým vojákům pořádný rozdíl…
Učí se jen v zimě
Tereziánskou školskou reformou však ještě nevzniká povinnost dětí do školy chodit, jak se dodnes mylně traduje. Nový řád pouze zavádí všeobecnou vyučovací povinnost. Každé dítě tedy musí být náležitě vzděláno, do školy ale chodit nemusí, má-li domácího učitele. Do škol tak míří především chudší drobotina. Navíc děti od šesti do osmi let chodí do škol jen v létě. Jakmile dosáhnou devátého roku, od prosince do konce března. To aby v létě mohly pomáhat na polích.
"Na povinnou školní docházku si dítka v Čechách i jiných habsburských zemích musejí ještě počkat. Tu zavádí až vláda císaře Františka Josefa I. 14. května 1869 tzv. Hasnerovým zákonem," vysvětlují moderní historikové. Školní docházka je podle zákona povinná pro všechny děti bez výjimky a prodlužuje se na osm let. Školy se zároveň mění na obecné a měšťanské a definitivně se zbavují církevního dozoru. Školský systém Marie Terezie však
i nadále zůstává u nás největší reformou vzdělávání vůbec.

Po vojně na filozofii
Třebaže se na nápad Marie Terezie díváme jako na něco převratného, povinnost vzdělávat každého obyvatele není v 18. století žádnou novinkou. Habsburskou panovnici předběhl již o mnoho staletí řecký filozof Platón (427-347 př. n. l.). Ten navrhuje ideální společnost, žijící a pracující (z dnešního hlediska poněkud naivně) zejména pro blaho obce (státu). Ta se dělí na tři skupiny - nejníže postavené řemeslníky, strážce (vojáky) a vládnoucí třídu filozofů. V rámci takové obce pak Platón navrhuje nový vzdělávací systém. V první řadě jde o jakousi mateřskou školku - ovšem operující na chrámové půdě. V ní by se děti od tří do šesti let společně nejprve učily hrám, zpěvům a recitacím. Děti od sedmi do 13 let by se musely potýkat se čtením, psaním, s počty, poezií i hudbou. A to by nebyly antičtí Řekové, kdyby zapomněli na fyzickou zdatnost. Takže dalším vzdělávacím stupněm podle Platóna je pětiboj (běh, skok, zápas, hod diskem a kopím a plavání). Další tři roky - do 18 let - by už jen mladíci navštěvovali gymnázium, které je mělo pro život vybavit znalostmi z filozofie, politiky, literatury, gymnastiky a především aritmetiky, geometrie a astronomie. Pak má následovat už jen dvouletý vojenský výcvik. Kdo ale chtěl pomýšlet na nejvyšší místa v řízení státu, neměl pokoj od studia ani potom. Musel dál studovat filozofii.
"Platónova školní koncepce sice nikdy nevejde do praxe, ale i tak představuje první ucelený evropský systém výchovy a vzdělání, včetně dětí předškolního věku. Zajímavý je i tím, že v něm jde o silný politický důraz," tvrdí dnešní historikové.

Žena ať si šije
Se svérázným pohledem na vzdělávání dětí přichází ve starověké Judeji (dnešní Izrael) učenec Šimon ben Šetah (120-40 př. n. l.). Jako švagr judského krále Alexandra Jannai
(103-76 př. n. l.) si to může dovolit, a tak v Judeji zakládá hned celou řadu škol. V nich se žáci učí Písmu a židovským zákonům. Takové školy v podstatě usnadňují práci všem otcům z chudších rodin. O vysvětlování souvislostí světa svým ratolestem se zde totiž podle tradice dosud starali právě oni.
Šetahův současník, rabi Jošua ben Gamla, jde ještě dál. Šetahovo nařízení o školách rozšiřuje. Nařizuje, aby v každém městě každého okrsku byli ustanoveni učitelé, k nimž se mají chodit učit chlapci mezi šesti a sedmi lety. "Židovské náboženství, neboť je to literaturou podložené náboženství, stojí v čele prvních snah o poskytnutí základního vzdělání všem dětem ve společnosti," píše Herbert G. Wells ve Stručných dějinách světa (1922).
Všem však zdaleka ne. Jako v mnoha jiných kulturách ani zde se nesmějí vzdělávat ženy. Ty se od svých matek musejí naučit jediné - dobře ovládat domácí práce. S tím si podle judských učenců vystačí…

Školy pro náčelníky i kněze
Školní přípravu nezanedbávají ani Aztékové na území dnešního Mexika. Ve své kultuře mezi 14.-16. stoletím vyvíjejí hned dva typy škol. První, telpuchcalli [telpučkali], je dům mládeže pro běžnou výchovu. Zde se děti dozví mnoho důležitého - kromě obecných znalostí třeba
i to, jak nosit zbraň. Nezapomíná se na tradice ani běžné náboženské zvyky. O výuku se starají klanoví stařešinové, jejich svěřenci se rekrutují z řad chlapců starších 15 let. Ale ani dívky tentokrát nepřijdou zkrátka. Pro ně je určena jiná škola, která je připraví pro funkci kněžek. A co taková budoucí kněžka musí umět? Měla by být zručná ve tkaní a výrobě kněžských rouch z peří. Číst nebo psát se učit nesmí.
Druhá aztécká škola zvaná calmecac [kalmekak] se zaměřuje na výchovu budoucích kněží
a náčelníků. Toho, kdo se stane knězem, čeká perspektivní životní dráha. Zájmy státu i církve se úzce prolínají, a tak se zdejší studenti kromě náboženství nebo astronomie věnují i státním záležitostem. Ovšem žádná škola je nedokáže připravit na to, jak čelit španělským dobyvatelům. Pod nohama Cortézových vojáků se v roce 1519 sype tradiční aztécká kultura včetně unikátního školského systému.

Vladimír Liška

Zakázané vzdělání
Ne vždy se lidé mohli vzdělávat, jak chtěli, a to nejen kvůli nedostatku škol. Mnohé režimy napříč kontinenty i dobami lidem vzdělání záměrně odpírají. V českých zemích po bitvě na Bílé hoře (1620) nastává násilná rekatolizace. Řád jezuitů se stará o cenzuru, vyhledávají se a pálí nekatolické knihy a spisy. Zakládají se jezuitské školy a trestají se vzbouřenci. Kdo nepřijme katolickou výchovu má smůlu.
Nejsilnější represe v oblasti vzdělání však u nás přináší až německá okupace za druhé světové války. 17. listopadu 1939 nacisté uzavírají všechny vysoké školy, údajně "jen" na tři roky. Mnoho studentů i vyučujících popraví a uvěznění v koncentračních táborech. Univerzity jsou nakonec otevřeny až po válce roku 1945.
Zdroj: RF HOBBY a časopis History revue. Děkuju
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 rssfwysfh rssfwysfh | E-mail | Web | 23. května 2009 v 17:18 | Reagovat

1Svw6y  <a href="http://rsjlbrmbtubd.com/">rsjlbrmbtubd</a>, [url=http://gaaneudybako.com/]gaaneudybako[/url], [link=http://pidskcbnnozz.com/]pidskcbnnozz[/link], http://imgubxxdksjm.com/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.