... Historie trošku jinak, aneb: "Bitvu sem presrál, ale dobro se vyspál!"

Kam chodí i králové sami (část 1)

19. srpna 2008 v 22:14 | LaVoisin |  Zajímavosti a zajímavé články
Podle WC se pozná kultura národa

Potřebovala bych si přepudrovat nos. Kde si zde mohu umýt ruce? Promiňte, příroda volá! Musím si odskočit… Forma dotazů, kde je ona místnůstka, se s postupujícími stoletími pozoruhodně měnila. Stejně jako toaleta sama.

Je rok 69 a římský císař Vespasianus díky vyspělosti své kultury přilepšuje státní kase - zdaněním používání veřejných toalet. Ty se již léta zřizují v postranních uličkách či v průchodech domů.

Toaleta v kuchyni?Fuj!

Toalety v soukromých domech lidé nejprve umisťují do rohu kuchyně, ale záhy jim dochází, že to není nejšťastnější řešení, takže je přesunují do vzdálenějších částí svých obydlí. Nejjednodušší typy sestávají pouze z díry a stupínků pro nohy (na zmíněný model jsme paradoxně mohli ještě před patnácti lety narazit u československé dálnice D1), ty komfortnější jsou vybaveny dřevěným, kamenným nebo cihlovým sedátkem. Jsou známy i rozlehlé honosné toalety, obkládané barevným mramorem.

Již staří Římané…

Historici měli podle vykopávek dlouho potíže určit, k čemu ony velké místnosti sloužily, protože současná společnost je v porovnání s tou starořímskou dost prudérní. A zde se nacházelo i několik desítek otvorů v zemi… Ale protože Římané sex či vyměšování příliš neintimizovali, na kamenných lavicích tu sedávalo vedle sebe několik velevážených dominů, diskutujících o politice či počasí. Problém s případným zápachem byl vyřešen také dokonale - toaleta postrádala střechu. Odpad zpod tohoto sociálního zařízení odváděl proud vody, tekoucí pod podlahou. Pokud nebyla ona místnost v dosahu (nebo pršelo), přiskočil speciálně k tomuto účelu najatý otrok s nočníkem… Jak už bylo zmíněno, stud téměř neexistoval, takže například během různých slavností otroci přinášeli a zas odnášeli stříbrné nádoby, do kterých jejich majitelé konali potřebu, aniž by přerušili rozehranou hru.

Pravěké listí a trávu nahrazuje v Římě houba na dřevěné rukojeti, která se po každém použití odkládá do nádoby se slanou vodou. Ti bohatší používají vlnu a růžovou vodu. Zbytky čtyři tisíce let starých starořímských WC a kanalizace můžeme vlivem odkrytí Pompejí a dalších podobných míst obdivovat i dnes.

Prevét, symbol středověku

Po pádu Římské říše je rozvoji těchto vymožeností vystavena stopka. Ač barbarské kmeny některé římské vynálezy přebírají, ne nadarmo se pokládá tato hádanka: "Vybírá si i pánbůh dovolenou?" - "No jistě, vy neznáte středověk???" Středověk si totiž, jak známo, s hygienou hlavu příliš neláme. Z doby římského impéria zůstávají pouze ty nejchudobnější latríny bez oken, které byly dříve používány nejnižšími vrstvami obyvatel. Křesťanství rezolutně odmítá luxusní veřejné toalety s proudící vodou, kde by mělo sedět deset nebo dvacet pánů vedle sebe. Typickým pro středověké hrady se v tomto ohledu stává prevét.

Dolů z hradu samospádem

Toto sociální zařízení, založené na gravitačním principu, má podobu výklenku na zdi, umístěného vysoko nad hradním příkopem. Odpad padá k patě zdi, některé prevéty jsou proplachované dešťovou vodou nebo vybavené krytem proti spodnímu průvanu. Místo toaletního papíru slouží kousky prostěradel, i když Ludvík XIV. se údajně rozmazloval vlnou a stuhami… Pokud byste toužili spatřit nejstarší prevét v Čechách, vydejte se na hrad Přimda. Zdejší toaleta tohoto typu pochází z první poloviny 12. století. Je postavená z kamenných kvádrů a v případě nouze by patrně, pokud by nebyl nablízku kastelán, mohla i bez problémů posloužit svému účelu.
Nastává věk kadibudek

V podhradí to s hygienou vyhlíželo vždy podstatně hůře. Kanalizace je naprosto neznámým pojmem a infekce se šíří rychlostí blesku. Prakticky vše se z kýblů vyhazuje okny jednoduše rovnou na ulici. Od 13. století začínají k ukládání nečistot z domácností sloužit odpadní jímky. Zakrývají se jednoduchou dřevěnou konstrukcí se stoličkou nebo jen prknem. Záchod společný pro několik domů není výjimkou. V této době se také poprvé objevují chalupářům dodnes povědomé dřevěné budky. Ale rychlost chápání spojitosti mezi životy kosící cholerou a špatnou hygienou je stát od státu různá. Zatímco normandská vláda ve Francii vydává opatření, které ukládalo zřízení toalety a kanalizace v každé domácnosti, již v roce 1519, v Anglii prochází podobný zákon až v roce 1848!

Mniši v klášterech hygieně věnují na tuto dobu neobvyklou pozornost. V klášteře v Plasích se například dochovalo barokní sociální zařízení z první poloviny 18. století, vybavené i pisoáry. Jednotlivé kobky byly odvětrány do komína a odpad mniši důmyslně svedli do slepého ramene blízké řeky Střely. Místo toaletního papíru používali ústřižky starých kuten.

Královnin kmotřenec vynálezcem

V královských sídlech jsou od 16. století prevéty nahrazeny přenosnými stoličkami. Jde o dřevěnou konstrukci s vyjímatelnou porcelánovou mísou. Je umisťována v ložnici, později, když začaly vznikat takzvané toaletní pokoje, přesouvají ji do nich. Nočníky bývají často bohatě zdobené, pro cestovní účely ukládané do kožených pouzder. Na jednom z nich je dokonce zavražděn skotský král Jakub I. Když si ale královna Alžběta I. už delší dobu stěžuje na zápach pocházející ze špatně vyčištěných nočníků, vymýšlí její kmotřenec, Sir John Harrington, záchod se splachovacím mechanismem na principu ventilu. V roce 1596 jej dává kromě svého domu v Kelstonu nainstalovat i v Alžbětině Richmondském paláci a Angličané na jeho počest dodnes říkají toaletní míse John. O Harringtonově objevu se ale příliš nehovoří a nevchází ve známost, ač jde o toaletu i s nádržkou s čistou vodou a mísou. Vodu do mísy vpouští ventil a tryská z důmyslně rozmístěných kanálků, až omyje celou plochu mísy. Odpad neústí do kanalizace, ale do žumpy.

První skutečné WC (Water Closets)

Za vynálezce prvního splachovacího záchodu je tedy oficiálně považován anglický hodinář Alexander Cummings. Ten o celých dvě stě let po Harringtonovi, v roce 1775, přihlašuje svůj patent, založený na vynálezu posuvného uzávěru mezi mísou a odpadem. O tři roky později je Angličanem Josephem Bramahem otevřena první firma vyrábějící splachovací toalety - ty se používají především na lodích. Na pevnině je třeba nejprve vyřešit rozvody vody a kanalizace do všech domácností.

Nastává vrchol hygieny

Opravdový mistr mezi výrobci se objevuje v následujícím desetiletí: Thomas Twyford. Zhotovuje totiž první jednodílnou klozetovou mísu ze snadno omyvatelného porcelánu - do té doby mísa sestávala z dřevěných nebo kovových dílů. V roce 1884 získává na zdravotnické výstavě v Londýně zlatou medaili splachovací zařízení se vznešeným názvem "Pedestal Vase" (váza na podstavci), vyrobené J. G. Jenningsem. Jeho součástí bylo i oválné prkénko užívané dodnes. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století dosahuje inovace splachovací toalety boomu. Jen mezi léty 1900 až 1932 je Patentnímu úřadu Spojených států amerických doručeno kolem 350 návrhů! Úspěšní jsou však pouze dva vynálezci, Charles Neff a Robert Frame. Jejich toalety se stávají postupem času normou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.