... Historie trošku jinak, aneb: "Bitvu sem presrál, ale dobro se vyspál!"

Homosexuální panovníci Evropy (část 1)

19. srpna 2008 v 22:23 | LaVoisin |  Zajímavosti a zajímavé články
Utajení gayové na trůnech

Ponurý evropský středověk zapomněl na zlatou dobu antického Řecka, kde spartský zákonodárce Lykurgos prohlásil, že "nikdo nemůže být řádným občanem, když nemá v posteli přítele" a spisovatel Lukiános mu přizvukoval myšlenkou: "Manželství se sice nutné, protože udržuje život, ale láska k chlapcům je výsadou moudrých, neboť u žen je nemyslitelná dokonalá ctnost."

Zálibu ve sličných mladících dokonalých těl měli takřka všichni antičtí myslitelé od Sokrata až k Aristotelovi a proslulá Platonova škola Akademia, podle níž se nazývají dnešní vědecké instituce, byla ve skutečnosti spíše gay klubem. Ještě o nejslavnějším římském vojevůdci a státníkovi Gaiu Iuliu Caesarovi se pro jeho bisexuální náruživost uštěpačně říkávalo, že je "manželkou všech mužů a manželem všech žen".

Leč křesťanství označilo homosexualitu za sodomii a postavilo jí naroveň pohlavního styku se zvířaty. Přitom sodomie byla smrtelným hříchem, který se trestával upálením na hranici. Ještě v osvíceném 19. století se populární britský spisovatel a dramatik Oscar Wilde ocitl kvůli své homosexualitě ve vězení.

Richard Lví srdce: Král v podezření

V našem značně liberálním 21. století se můžeme jen dohadovat, který ze známých středověkých panovníků středověku byl ve skutečnosti gayem. Podezření z homosexuality padá především na známý rytířský idol, proslulého anglického krále Richarda I. Lví srdce.

Je zvláštní, že tento symbol pravého rytířství byl zcela nevšímavý k ženám a ani se nám nedochovala žádná legenda o nějakém jeho milostném románku. Když už bylo Richardovi čtyřiatřicet, matka Eleonora Akvitánská ho oženila s Berengarií Navarrskou, princeznou z bezvýznamného pyrenejského království Navarra. Svatba se neodehrála v Anglii ale na Kypru během Richardovy cesty na křížovou výpravu do Svaté země. Anglický král se na ni vyšňořil do růžového vojenského kabátce protkaného vyšitými stříbrnými půlměsíci a na hlavu si nasadil šarlatovou čapku s volavčími péry. Své nevěstě se však příliš nevěnoval a celá svatební slavnost byla sice oslnivá ale evidentně pouze formální. Však také Richard s Berengarií prakticky nežil a nezanechal žádného potomka. Anglii po něm, jak známo, zdědil jeho mladší bratr Jan Bezzemek.

Pokání anglického krále

Před Richardovou svatbou se za jeho pobytu na Sicílii odehrála zvláštní událost, kterou zaznamenali četní kronikáři. Někdy v únoru 1191 se anglický král objevil navzdory panující zimě s nepokrytou hlavou a obnaženým trupem před jedním chrámem v Messině, poklekl na kamennou dlažbu a vykonal veřejnou zpověď. Podle svědectví kronikářů se vyznal z "hříchů proti přírodě", aniž je však dále rozváděl, někteří se však zmiňují o "sodomii". Jak už jsme si pověděli, tak býval ve středověku označováno nejen obcování se zvířaty, ale i sex mezi osobami stejného pohlaví.

Neznáme žádné bližší podrobnosti a ani není divu. Středověk zahnal homosexualitu do těch nejtemnějších koutů a kronikáři, vesměs osoby duchovního stavu, si netroufali o něčem takovém utrousit byť sebenepatrnější zmínku. Ostatně i Richardova veřejná zpověď svědčí nejspíše o jeho obdivuhodné statečnosti, byť při ní nepřiznal nic konkrétního.

Eduard II.: Statný a zženštilý

Na anglickém trůnu seděli i další homosexuální panovníci. Neblahé proslulosti dosáhl Eduard II., který byl korunován v roce 1307. Kronikář Jean Froissart o něm napsal, že "byl slabý, nemoudrý a zbabělý". Známý francouzský spisovatel André Maurois ho zase ve svých Dějinách Anglie charakterizoval touto větou: "Byl to zvláštní člověk, statný i zženštilý zároveň."

Eduard II. se obklopil mladými důvěrníky neurozeného původu, mezi nimiž favorizoval zejména jistého Gaskoňce Petra Gavestona. Kvůli němu dokonce opustil svoji manželku Izabelu Francouzskou, dceru francouzského krále Filipa Sličného, údajně jednu z nejkrásnějších žen té doby. Rozzlobená královna si pak našla milence sira Rogera Mortimera a spolu se pokoušeli krále svrhnout. Když se angličtí baroni vraždou zbavili Gavestona, vybral si Eduard II. nového favorita, jistého Huga Spencera, kterému svěřil veškerou moc v království. Hugo vládl velmi nevybíravým způsobem a ve snaze potlačit jakoukoliv opozici, přemluvil krále, aby dal dvaadvacet předních anglických šlechticů zatknout a popravit.

Nakonec se Izabele a Mortimerovi podařilo s pomocí vojska henegavského hraběte Jana I. v roce 1327 krále svrhnout a dosadit místo něj jeho šestnáctiletého syna Eduarda III., budoucího vítěze bitvy u Kresčaku. Eduard II. se pak ocitl ve vězení na hradě Berkley, kde později zašel hrůznou smrtí - stráže ho nabodly na rozžhavené železo.

Richard II.: Ctitel kultu sv. Eduarda?

Homosexuální byl pravděpodobně i další anglický panovník Richard II., manžel dcery našeho Otce vlasti Karla IV. Anny. Také on se, podobně jako Eduard II. , obklopil mladými oblíbenci, vesměs z řad nižší šlechty, a musel čelit nespokojeným lordům, tedy vyšší šlechtě. Vzhledem k příbuzenskému vztahu si dopisoval s českým králem Václavem IV. a dokonce ho do Anglie zval. Lucemburk se však při své nechuti k dlouhým cestám raději omluvil. Richard II. si pak alespoň vyžádal jezdeckého koně z tehdy proslulého českého chovu, pro něhož si do Prahy poslal svého dvořana Sithilla.
Už v letech 1386 až 1388 se však anglický král střetl s opozicí lordů, musel se podrobit a na čas podřídit kuratele svých strýců. Přitom osm z jeho oblíbenců bylo parlamentem odsouzeno k smrti. Královna Anna Česká přitom dokonce na kolenou prosila jednoho z Richardových strýců Tomáše Woodstocka, vévodu z Gloucestru, o život pro odsouzeného Simona de Burley, někdejšího králova vychovatele. Pořídila jen do té míry, že de Burley nebyl vláčen koňmi po londýnských ulicích a pak oběšen, ale pouze sťat. Přesné příčiny vzpoury proti králi nejsou dostatečně zřejmé. Kronikáři obecně hovoří pouze o tom, že Eduard podléhal špatnému vlivu některých svých rádců a důvěrníků. Na čas byl pak nucen se podřídit a vládnout pod dozorem lordů. Jenže ani to ho nepoučilo.

Dvanáctileté manželství Richarda II. s Annou Českou zůstalo bezdětné. Po její předčasné smrti se sice panovník znovu oženil s francouzskou princeznou Isabelou, ale ani s ní nezplodil potomka. To samozřejmě vyvolávalo u současníků lecjaké podezření. Podle některých letopisců prý Richard II. jako údajně ctitel kultu sv. Eduarda vyznavače složil slib čistoty a zřekl se sexu. Kronikář Thomas Walshingham však naznačil, že měl až nápadně vřelý vztah k některým svým důvěrníkům. Nakonec ho šlechta svrhla z trůnu a uvěznila na hradě Pontecraft, kde v únoru roku 1400 zemřel.

Václav IV.: Byl skutečně na hošany?

Stín podezření z homosexuality padá i na zmíněného českého krále Václava IV., který, jak napsal německý historik Leopold von Ranke, "začal vládnout jako dítě a v dospělosti vládl jako dítě". Zvláštní je už jeho někdy velmi zjevný odpor k ženám a také jeho údajná neplodnost. Připomeňme si, že z žádného ze svých dvou manželství nám nezanechal potomka. Jeho první žena Johana Bavorská tragicky zemřela 31. prosince 1386 na Karlštejně na následky pokousání velkým loveckým psem. Václava se královnina smrt nijak nedotkla a v době jejího pohřbu si klidně odjel na hrad Žebrák. Stejně tak chyběl na korunovaci své druhé ženy Žofie. Něco takového je s předpokládaným normálním chováním královského chotě jen těžko slučitelné.

Václavovu druhou choť, Žofii Bavorskou, přivedl na pražský dvůr jako půvabné teprve třináctileté děvčátko její strýc Fridrich Wittelsbašský. Zřejmě tak učinil zcela záměrně. Už před tím totiž selhal jeden pokus oženit ovdovělého panovníka s princeznou Janou, dcerou aragonského krále Jana I. Třebaže kronikář Václav Hájek z Libočan v souvislosti s prý záletným králem zaznamenal pověst o jeho milence lazebnici Zuzaně, mohlo být ve skutečnosti všechno trochu jinak.

Kroužek bujarých kamarádů

Václav IV. se od mládí obklopoval nejrůznějšími oblíbenci a důvěrníky z řad nižší šlechty a dokonce i měšťanstva jako byli Jíra z Roztok, Těma z Koldic, Jan Čúch ze Zásady, Štěpán z Opočna či Zikmund Huler. Proč se král stýkal právě s nimi a nevybíral si raději představitele vyšší šlechty, z nichž si tak udělal nepřátele na život a na smrt?

Původem nemajetní zemani jako Jíra z Roztok a měšťanští synkové nevalných mravních zásad jako Zikmund Huler si za pochlebování panovníkovi, přípravu divokých honů a bujarých pitek kupovali královu přízeň, královské úřady a nemálo se přitom na úkor království obohacovali. Náboženský myslitel a sám drobný zeman Tomáš Štítný ze Štítného na ně nepřímo kriticky narážel a zároveň nabádal Václava IV., aby změnil svůj vztah vůči nim: "Počestno jest také králi nemieti obyčeje s chaternými a s lehkými lidmi, aby nezlehčil úmysl jeho." Nemohli být tito panovníkovi důvěrníci, na nichž přes všechny problémy lpěl, také jeho milenci?

Český král vzorem elegance

A proč se Václav uchyloval do odlehlých loveckých hradů a příliš se nezdržoval v Praze? Bylo to jen proto, že měl údajně zálibu v samotě a rád lovil? Co když skutečný důvodem těchto útěků byla potřeba přísného soukromí, v němž by se mohl se svými milenci oddat svým přirozeným sklonům. A co pověsti o tom, jak se anonymně pouze v doprovodu kata toulával po pražských krčmách? Nevyhledával přitom ve skutečnosti stejně sexuálně orientované mladé muže? Mnohé se zdá naznačovat rovněž Václavova záliba v módním oblékání výstředních barev. Rád nosíval úzké nohavice, každou jiné barvy, a krátké přiléhavé kabátce z drahých látek. Však byl současníky považován za osobnost, která udává tón dobové eleganci. Dokonce bychom mohli tvrdit, že se oblékal jako gayové, kteří na sebe rádi upozorňují poslední módou jasných barev. Podobně je podezřelé i královo časté střídání nálad a prudké záchvaty hněvu odpovídající spíše chování hysterické ženské anebo stresovaného homosexuála.

Augustinián Ondřej z Řezna o Václavu IV. napsal, že "jej učinila proslulým špatná pověst…". A pražský kanovník Pavel Židek k tomu o panovníkovi dodal, že "panny, paní bral bezděky, a když mu bylo učiněno, aby nemohl roditi, kázal před sebú milostníkóm hřešiti, vzda-li by se jemu zachtělo". Podle Židka byl tedy Václav voyeur, tedy vzrušoval se pohledem na souložení jiných lidí, protože sám nebyl schopen normálního pohlavního styku. Kanovník to opsal důvtipným výrazem - "když mu bylo učiněno, aby nemohl roditi". Možná chtěl tímto způsobem překonat zálibu ve stejném pohlaví a zbavit se homosexuální orientace. Vždyť, jak už jsem se zmínil, homosexualita bývala ve středověku považována za ten nejtěžší zločin a králi by přes vysoké postavení a dynastický původ mohlo prozrazení jeho odlišnosti způsobit vážné obtíže. Ostatně kdo ví, zda k prozrazení opravdu nedošlo. Potom by jeho dvojí zajetí a věznění, stejně tak sesazení z říšského trůnu a zbavení titulu římského krále mělo zcela jiné vysvětlení.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.