... Historie trošku jinak, aneb: "Bitvu sem presrál, ale dobro se vyspál!"

Stěhování národů a Slovanů s nimi

8. května 2008 v 22:05 | LaVoisin |  Starověk
Stěhování národů... Ano, Evropa se dala do pohybu, jaký předtím svět nezažil, a zavinil to vlastně Řím. To skvostné hlavní město, které dalo jméno světové říši, ztratilo na významu, už když v roce 330 přenesl císař Konstantin I. centrum do Byzance. Umělecké památky se odvážely na východ nebo byly rovnou rozkradeny. v 5. století postihlo Řím velké zemětřesení. Císařové a vysocí úředníci, kteří přijali křesťanství, nařizovali ničit všechno, co zavánělo pohanstvím, i chrámy. Sami Římané způsobili městu víc ran než barbaři. Takoví Vizigóti kupříkladu, kteří město dobyli, je plenili jenom dva dny. Proslulí Vandalové v něm "úřadovali" pouze dva týdny. Přesto jsou spisy tehdejších dějepisců plny nářků nad řáděním barbarů. Ale sama doba byla barbarská.
Když impérium padlo, stal se Řím, kdysi půldruhamiliónová metropole, sídlištěm s pouhými sedmnácti tisíci obyvateli...
Přišli k nám odněkud ze severovýchodu. Objevili se docela nenápadně, a potichu. S nejstarší vlnou k nám mohlo proniknout - dejme tomu - třicet až padesát tisíc lidí. Na rozdíl od svých keltských a germánských předchůdců si srdce Evropy zvolili za domov a vlast už natrvalo.
"Vítej mi, země zaslíbená!" Zazněla na hoře Řípu slova praotce Čecha. V té chvíli to byla modlitba pohana. "Vítej, země zaslíbená, tisícerými tužbami od nás vyhledávaná, kdysi v čas potopy lidu zbavená, nyní jako na památku lidstva nás zachovej bez pohromy a rozmnožuj naše potomstvo od pokolení k pokolení..." Ano, naše národní dějiny začínají - poetickou pohádkou. Všichni ji známe. Odedávna patří do školních učebnic, děti si ji vyprávějí při vlastivědě, žije v našem umění. Tu starobylou zkazku ztvárnili Jirásek, Aleš a mnozí další, a třebaže nás nic nepobízí, abychom v ni věřili, nemůžeme se dost dobře toho notoricky známého příběhu o příchodu praotce Čecha vzdát. Kdybychom to udělali, mohli bychom v posluchačích vzbudit dojem, že se jim před očima vytratil pevný orientační bod, v kterém z návyku spatřují počátek historie českého národa. Domov přece pro nás vybral praotec Čech! "V Evropě leží Germanie a v jejích končinách směrem k severní straně daleko široko se rozkládá kraj, kolem dokola obklíčený horami, jež se podivuhodným způsobem táhnou po obvodu celé země, že se na pohled zdá, jako by jedno souvislé pohoří celou tuto zemi obklopovalo a chránilo. Povrch této země tenkrát zaujímaly širé lesní pustiny bez lidského obyvatele, zněly však hlasně bzukotem včel a zpěvem rozličného ptactva. Zvěře bylo ve hvozdech bez počtu jako písku v moři nebo jako hvězd na nebi, houfům dobytka sotva stačila země. Se stády soumarů sotva se mohlo měřiti i množství kobylek, co jich v létě po polích skáče. Vody tam byly čisťounké a k lidskému užívání zdravé, rovněž i ryby chutné a výživné. Tato země za těch časů ležela nedotčená rádlem a do té doby ještě do ní nevešel člověk, který by se jí dotekl..." Slova kronikáře Kosmy byla sepsána latinsky, a to v roce 1120. V době celoevropského programu, "stěhování národů" (pokud to tak lze nazvat) nebylo u nás vskutku ani trochu přelidněno. Hlavně Čechy byly relativním tišinou, tomu kraji, jak píše Kosmas, obkrouženému věncem hor, se pustošení oněch let takřka vyhýbalo. Ale panenská ta země nebyla, to rozhodně ne. Jak jsme si už na předchozích schůzkách Toulek českou minulostí pověděli, žili v srdci Evropy lidé odnepaměti. Lovili tu lidé vzpřímení, neandertálci a cromagnonci, nomádi z mladší doby kamenné, kráčející ve stopách mamutů a později i lovci sobů. Od doby nejstarších zemědělců byly naše kraje, hlavně úrodné okrsky, osídleny prakticky nepřetržitě. Aspoň o Keltech, určitě však o Germánech musel Kosmas vědět. Jestli nechal praotce Čecha vstoupit do liduprázdné a podle jeho verze nikdy předtím neobydlené země, vedly ho k tomu důvody dozajista jiné, než byla dejme tomu - neznalost. Tak jak ty jeho důvody nazvat? Byly vlastenecké? Tou představou "země nikomu nepoddané" chtěl Kosmas určitě prokázat nezcizitelné právo Čechů na jejich vlast. Neboť sám pan kronikář žil v poněkud pohnutých, dramatických dobách, v dobách, kdy toto domovské právo Čechů bylo znovu a znovu zpochybňováno. Kým? Odpověď je jednoduchá: římskoněmeckou říší. Do toho dávného příběhu se zkrátka promítl ústřední spor této země v srdci Evropy - dějinný spor s německým živlem... Kdy se Slované dali do pohybu? Už asi ve druhém století. Jejich proudění zesílilo, když úpadek Říma dovolil sousedním Germánům pronikat na jih. Dá se říct, že se rozjela jakási na sebe navazující řetězová reakce. Taky bychom to rozhýbání Evropy mohli přirovnat k principu domina.
Ze svých historických sídel (i když ovšem nevíme, kde se přesně nacházela) se Slované rozešli do tří směrů, rozdělili se na tři větve. Větev první - východní. O ní se zmiňují už od 4. století byzantské prameny. Reprezentovali ji především Sklavini a Antové. Větev jižní: Vznikla slovanským pronikáním na jih od Dunaje. To bylo o něco později, asi od 5. století. Jižní slovanská větev obsadila Balkán od Černého moře až po Jadran. Do těchto končin dorazili za trvalých bojů s Byzancí především Slověni, Charváti a Srbové. A Bulhaři. Vlastně ne, Bulhaři ne. Ti přišli později, a hlavně: nebyli to vůbec Slované, ale turkotatarští bratranci Avarů. Pod vedením náčelníka Asparucha ovládli - teď budeme citovat ze starých pramenů - "ovládli sedm slovanských kmenů." Ovšem byli početní slabí, ti vítězní Bulhaři, takže časem se Slovany splynuli. Převzali od nich jejich kulturu, dokonce i jazyk Slované po nich zdědili na oplátku zase jméno - Bulhaři. Zbývá větev třetí - západní. Tvořili ji Obodrité, Veleti, část Charvátů a Srbů, takzvaných lužických, a také kmeny usídlené na našem území. Většina slovanského obyvatelstva v Pobaltí a Polabí musela po celá staletí bojovat proti německé expanzi na jejich území - pod záminkou boje křesťanů s pohanskými Slovany. Prakticky všichni Slované západní větve - s výjimkou těch "našich" a do jisté míry i lužických Srbů - tomu tvrdému, dlouhodobému tlaku nakonec podlehli.
Za nejstarší důkaz, že k nám Slované začali přicházet (a přiznejme si, že za důkaz velice vratký) se považuje zmínka byzantského dějepisce Prokopia. Vztahuje se k roku 612. Tehdy prý germánští Herulové táhli z jihu na sever, totiž z Podunají do svých původních domovů ve Skandinávii, a jejich návrat vedl "přes všechny slovanské národy." Jelikož Herulové sotva mohli obejít naše území, zdá se, že národ praotce Čecha už asi dorazil do vlasti. Jiná, stejně nepatrná zmínka se skrývá v díle dalšího informátora jménem Jordanes. To jméno už v našich Toulkách padlo - Jordanes byl kněz a dějepisec gótského původu ze 6. století. Píše o středoevropských Sklanevech, což měli být potomci Venedů. Venedy římští autoři znali, psali o jejich sídlištích na území dnešní Ukrajiny a Polska. Za jejich jménech se určitě skrývali Slované. Sklaveni někdy v polovině 1. tisíciletí doputovali do nitra našeho světadílu. Oč méně je pramenů, zpráv, informací, stop, o to naléhavěji a neodbytněji se vtírá otázka: co bylo takovým bezprostředním momentem, impulsem, který spustil slovanský pohyb na západ? "To je ona, to je ona země, kterou jsem vám častokrát sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, podnebím k obývání příjemná. Vody všude hojné a nad obyčej rybnaté. Zde se vám nebude ničeho nedostávati, protože nikdo vám nebude škoditi..."
Ano, líbezný obraz české krajiny... Není pochyb, že by snad naše vlast nebyla krásná, a to dnes stejně jako tehdy, v časech praotce Čecha. Jestliže si prozpěvujeme v národní hymně, jak je u nás hezky, myslíme to vážně. Jenže Čechy Čechovy, z pohledu romantika možná čarokrásné, určitě nebyly krajinou nesčetných přírodních darů, a už vůbec nenabízely idylický život, jak nám Kosmův popis bezděčně vnucuje. Ten názor si musíme poopravit. Jinak sotva pochopíme tíhu osudu středověkého lidstva... Jeho bídu... Jeho hluboké, upřímné náboženské zaujetí... Jeho urputný a neustálý boj o samu existenci. Ne, ani české země, ani kterékoli jiné území tehdejší Evropy neposkytovalo útěšný pohled. I nás, civilizované tvory 20. století, by při vstupu na evropský kontinent někdy mezi rokem 500 a 600 po Kristu přepadla tíseň... Ztratili bychom svou pýchu... Byli bychom náhle malí... menší... nejmenší ve vesmíru, neboť celou Evropu, a nikoli jenom její sever či střed, tenkrát pohlcoval nekonečný hvozd. Prosvětlený byl jenom místy, a na těchto planinách, více či méně úrodných, vždycky však menších, než si představujeme, se soustřeďoval veškerý středověký život.
Společnost žila ve stínu pralesa jako nesourodá směska drobných lidských jednotek, izolovaných nepřeklenutelnou hradbou zeleně. Snaha člověka být soběstačný... vše nezbytné si pořídit vlastníma rukama a ve vlastní režii... a ještě jednou izolace, projevující se zdánlivou strnulostí a nehybností života i jeho uznávaných norem... Člověk ztracený uprostřed pralesa ani jiný být nemohl. Z nouze, z dřiny, z věčné existenční nejistoty a z hluboké náboženské víry - z takových prvků byl namíchán osud vrstevníků domnělého praotce Čecha tenkrát, když zabydlili kraj pod Řípem.
"Přátelé, kteří jste se mnou snášeli těžké trudy cesty po neschůdných lesích, zastavte se a obětujte oběť příjemnou svým bůžkům, jejichž zázračnou pomocí jste konečně přišli do této vlasti, osudem vám předurčené..." Jak se ukazuje, tak v tomto bodě se pan Kosmas nemýlil. Cesta k nám byla opravdu trudná a vedla neschůdnými lesy. Ještě nedávno - v minulém století - ji historikové a archeologové popírali. Hlásali takzvanou autochtonní teorii, tedy že Slované byli u nás přítomni nepřetržité, že se tady pozvolna zrodili a postupně vyvíjeli. Na druhé straně přišli Němci s pokusem odvodit původ Slovanů od Germánů. Ve jménu germánského kmene Suevů byli rozpoznáni "Slavové," Markomané - to byli "Moravani." Vývoj Slovanů zužovali na komolení původních germánských jmen. Násilné pokusy setřít rozdíly mezi oběma plemeny, označit Slovany za odnož Germánů, šly tak daleko, že v jednom z kvádských náčelníků jménem Vannius (už jsme si o něm povídali), že v tom Vanniovi byl odhalen slovanský - Váňa. Nekritickou palbou z takových zbraní si nepomáhala jenom německá strana. I čeští historici se v horlivém vlastenectví uchylovali k podobné argumentaci, a tak nebylo divu, když v nastalém zmatku obapolných důkazů, že Češi jsou, nebo naopak nejsou Germáni, uniklo to hlavní - pravda.
Opouštíme dobu, kdy v našich zemích zdomácněla - ne, čeština to ještě nebyla, ale staroslověnština. Rozchodem Slovanů z jejich původních sídel sice skončilo období jazykové jednoty, ale ještě v 10. století si byly slovanské jazyky velmi příbuzné, možná jako dnešní čeština se slovenština, třeba i bližší. Pak se Slované vydali každý svou vlastní cestou. I ti "naši."
Použito z Toulek českou minulostí. Děkuji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lenka lenka | 26. září 2011 v 14:47 | Reagovat

O_O  :-?  8-)  8-)  8-O  :-D  ;-)  :-(  :-(  :-)  8-O  :-!  :-!  :-!  :-!  :-!  :-!  :-!  :-!  :-!  :-!  :-!

2 vanesa0 vanesa0 | 12. prosince 2013 v 14:57 | Reagovat

mmriuhfiuujrdičšhjtnirč

3 vanesa0 vanesa0 | 12. prosince 2013 v 14:57 | Reagovat

[2]: sory to jsem nechtěla napsat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.