... Historie trošku jinak, aneb: "Bitvu sem presrál, ale dobro se vyspál!"

Stěhování národů

8. května 2008 v 22:03 | LaVoisin |  Starověk
Jsme někde ve 4.století po Kristu a před jednou náramnou událostí. Říká se jí "stěhování národů." Tehdejší Evropa byla v srovnání s dneškem skoro pustinou, lesnatým krajem s roztroušenými ostrůvky civilizace. Národy byly nepočetné. Doba stěhování musela být zlá... plná ničení a běd. Avšak - byla skoro selankou... srovnáme-li, kolik zkázy a mrtvých dokázalo nahromadit naše osvícené, vzdělané dvacáté století...
Hordy kočovných Hunů se řítí od východu do Evropy. Ve 4.století se dostávají do stepí mezi Volhou a Donem. O datu 375 po Kristu tu už padla zmínka. Tohoto roku ničí Hunové germánskou říši Ostrogótů (neboli východních Gótů) a jejich sousedů Vizigótů (tedy Gótů západních při březích Černého moře). Byl to neskutečně divoký náraz, který brzy nato pociťuje skoro celá Evropa. Lavina prchajícího obyvatelstva rychle roste a asijští vetřelci se šikmýma očima se ženou dál. Jací byli, ti Hunové? "Šerední, špinaví, zlí. Nemilosrdní a lační kořisti." (uvádíme informace jakoby z druhé ruky a hlavně z časového odstupu, s vědomím, že může jít i o propagandu) Prý potomkové čarodějek a zlých duchů z bažin... "Ano, jenom tak se mohlo zrodit to malé, strašné, vychrtlé plémě..." tvrdil dějepisec Jordanes a spolu s ním si to myslela celá Evropa. Místo obličeje mají neforemnou placku, místo očí body, nesrostou jim vousy..." Byli prý hrozně krutí i vůči svým dětem... Chlapcům po hned po narození údajně rozřezávali tváře železným nožem a nutili je snášet bolest dřív, než je matky nakrmí mlékem... "K jejich nepochopitelným zvykům náleží i umělé deformování lebek - hlavy Hunů, znetvořené ovazováním od útlého dětství, vypadají strašidelně." Tak a podobně líčili nájezdníky z mongolských stepí staří letopisci... Dlužno zdůraznit, že přeháněli jen částečně.
Hunové znamenají z hlediska dějin epizodu, ani ne jedno století, pouhých osm desítek let. Ovšem epizodu o to divočejší a nepřehlednější. Po roce 400 ovládli Hunové Uherskou nížinu a podrobili si okolní germánské kmeny. Odtud začali nemilosrdně plenit římské provincie na Balkáně. Roku 433 (o tom se zmiňují - jinak skromné - historické prameny) se ujal vlády nad kmenovým společenstvím Hunů Attila, bič boží. Původně společně s bratrem. Otázku spoluvlády však brzy "vyřešil". Sourozence prostě zabil. Attila vybudoval na území obsazeném Huny pestrý kmenový svaz. Po dvě desetiletí pak terorizoval celou střední Evropu. Se svou jezdeckou armádou se dostal až do střední Francie. Teprve tam ho zastavili.
Když Attila zemřel, uložili prý Hunové svého panovníka do tří rakví: Do zlaté, stříbrné a železné. Se vší zbrojí, kořistí a odznaky moci. Pochovali ho do velké mohyly, vybudované v korytě jakési řeky. To tvrdí některé historické prameny. Po dokončení rituálu byl tok řeky (odvedený dočasně stranou) obrácen původním směrem, aby poslední útočiště Attilovo skryla voda. Ti, co pracovali na obtížném díle, byli pro jistotu povražděni. Dokonce prý byly zbudovány tři hroby navlas stejné, z nichž jenom jeden ovšem mohl být pravý. Tak měli být oklamáni vylupovači hrobů. Ty údajně obrovské poklady, s nimiž Attila měl opustit tento svět, odedávna lákaly romantické duše. Attilovská horečka mnohokrát propukla na území Uher, kde měli Hunové kdysi svá hlavní centra (latinské pojmenování Mad'arska - Hungaria - znamená "zemi Hunů), hledači Attilových pokladů působili v Německu, ale také u nás. Například v Nákle u Litovle, tam bylo v minulém století objeveno pár zlatých a bronzových předmětů, které kdosi neopatrně prohlásil za součást Attilova pokladu - nejvíc se však pátralo na Slovensku, nedaleko Turčianského Svátého Martina, a to ve 30.letech našeho století. V roce 1932 se pokusil objevit Attilův hrob český inženýr Štěpán, technicky i historicky vzdělaný člověk, jinak amatérský proutkař. Pomocí virgule zjistil, že malé návrší při břehu řeky jménem Turiec by mohlo být mohylou skrývající kov, mnoho kovu. Pustil se ihned na vlastní náklady do kopání. Noviny kolem jeho dobrodružného podniku vytvořily příslušnou atmosféru, takže se sice inženýru Štěpánovi dobře kopalo, ale zároveň utratil veškeré úspory, dokonce se i hodně zadlužil, náklady na průzkum překročily nakonec částku sedmdesáti tisíc tehdejších korun československých. Jediným výsledkem pátrání, které trvalo dvě sezóny, však nebylo Attilovo zlato, nýbrž nález bezcenné žíly železného kyzu. I Proutek nelhal, trochu kovu objevil. Další pátrání znemožnila spodní voda. Celou šachtu zaplavila. Takže - žádné památky do Attilovi ve skutečnosti nezůstaly. Přesto je dodnes mezi německými říšskými insigniemi uchováván Attilův meč (domnělý Attilův meč), vlastně šavle, která se do Německa dostala v 11. století.
Shrňme si alespoň ty nejhlavnější pohyby oné spletité doby, a povězme si, jak to u nás a v evropském okolí s Germány dopadlo. Tuto úlohu si poněkud usnadníme, budeme postupovat podle abecedy. První jsou tedy - Alamani: Mezi germánskými kmenovými celky se Alamani vynořují z anonymity jako jedni z prvních útočníků na hranice římského impéria. Po roce 260 vyrvali Římu rozsáhlá území, úrodný trojúhelník mezi Rýnem a Dunajem. Jejich jméno se dodnes zachováno například ve španělštině, v italštině. Francouzsky les Allemandes znamená: Němci.
Burgundi. Ze své pravlasti, dánského ostrova Bornholmu se kmenový svaz Burgundů přesunul nejprve na východ k Visle, později na západ, tam zabral opuštěná sídla Alamanů kolem řeky Mohanu. Na konci jejich říše se podepsali Hunové. Burgundi ustoupili na jih - do dnešního Švýcarska a jihovýchodní Francie. Burgundsko je dnes nejproslulejším vinařským krajem Francie, burgunské víno je pro labužníky pojem.
Durynkové. Zdá se, že Durynkové byli jediným kmenovým svazem, který se zmatených časech stěhování národů zůstal ve svých sídlech. V těsném sousedství našeho území vytvořil významnou říši. Někteří historikové se domnívají, že Durynkové žili v našem západním pohraničí. Durynsko - název historické německé země.
Frankové. Frankům náleží mezi Germány dějinné prvenství v tom, že jako první a natrvalo zúročili dědictví starověku. Na půdě nejbohatší římské provincie Galie vybudovali mocnou říši, která neměla jepičí život a přetrvala - říši franskou, a to na území dnešní Francie a Belgie. Začátkem 6.století se obrátila expanze Franků na východ, zasáhla Alamany, Burgundy i Durynky, zachvátila celý západogermánský svět. Na území franské říše vznikla středověká obdoba královské moci. Úřad krále se začal dědit. Frankové dali jméno někdejší Galii, a tak vznikla "Francie".
Gótové. To byl nejmocnější a nejpočetnější germánský kmenový svaz. Vydal se ze Skandinávie na jih a zapříčinil zmatky ve střední Evropě. Na svém historickém pochodu dorazil až k Černému moři. Tam se rozdělil na dvě větve, východní Ostrogóty a západní Vizigóty. Góty nám dodnes připomíná výraz "gotika".
Kvádové. "Naši" Germáni. Objevili se u nás na jižní Moravě a na jihozápadním Slovensku. Se sousední římskou říši žili poměrně dlouho mírumilovně, jejich území bylo jakýmsi polovičním protektorátem. O tom svědčí kvádská mince s latinským nápisem: "Rex Quadis datus." Král daný Kvádům. Po markomanských válkách se Kvádové vytrácejí z paměti evropského lidstva, jako by vymizeli i z mapy. Nejenom z mapy, ale i z jazyka.
Langobardi. Tento germánský kmen se sídly na dolním Labi zasáhl v době stahování národů i do dějů na naše území. "Dlouhovousové", jak se jméno Langobardů vykládá, se pustili proti toku Labe, prošli Čechami a pravděpodobně se po nějaké dvě tři generace zdržovali na území Moravy. Zbyla po nich mohyla Žuráň u Brna. Roku 1805, když odtud Napoleon řídil bitvu u Slavkova, netušil, že se po ním nachází hrobka královské rodiny Langobardů. K tomuto významnému nálezu z doby stěhování národů u nás se ještě vrátíme. Když Langobardi táhli Čechami a Moravou, museli tu už narazit na první ostrůvky slovanských sídel. Od nás se vydali do severní Itálie a založili tam Langobardské království. Splynuli s místním obyvatelstvem, zůstalo po nich jenom jméno kraje - Lombardie.
Markomani. Naši "staří dobří známí". K dobrým známým počítáme i jejich krále Marobuda, první známého šéfa státu na našem území. Po čtyři stovky let u nás představovali hlavní složku germánského osídlení naší země, ale moc jich u nás nežilo, snad sto tisíc. Od nás odešli i když ne všichni - do Bavorska. A protože přišli z někdejší "Baias", coz není nic jiného než Boiohaemum, vlast Bójů, je nám jasný původ jména Bavaria, Bavorsko.
Ostrogóti. Východní Gótové. Zopakujme si, že jejich říši u Černého moře zničili Hunové, takže museli couvnout do Panonie a po pádu Říma ovládli Itálii, hlavní město měli na místě dnešní Ravenny. Příchod barbarů do římské říše neznamenal takový otřes, jak bychom předpokládali. Ostrogóti převzali starý administrativní a správní systém, obyvatelstvo dál chodilo do římských lázní, amfiteátrů a knihoven. Po útoku Byzance se ostrogótské království rozpadlo. Zaniklo i jeho jméno.
Vandalové. Germánský kmen pocházející z polského Slezska snad i části Slovenska. Náraz Hunů ho přinutil k dlouhému a dobrodružnému putování. Prošli Francií, Španělskem, část kmene se přeplavila do Afriky, kde se zmocnila části dnešního Tuniska a Alžírska. Právě tam vzniklo barbarské království Vandalů. Roku 455 Vandalové vyplenili Řím a pojem "vandalismus" dostal význam, který známe i dnes. Ve skutečnosti nebyli Vandalové o nic krutější a primitivnější než ostatní tehdejší bojovné národy. V říši vandalského krále Gensericha, k němž patřilo i Kartágo, se dál mluvilo latinsky, kvetlo tu umění, literatura a obchod. Germáni se stali nejenom pokořiteli, ale i dědici antiky.
Vizigóti. Západní Gótové byli nejprve usazení v Rumunsku. Hunové je vyhnali do Řecka, potom do Itálie, tam dobyli a vyloupili Řím. Ve střední Francii založili svoje království, takzvané Tolosské. Hlavní město Tolosa, dnešní Toulouse. Před náporem Franků couvli do Španělska. Tam vzniklo další království Vizigótů. Trvalo řadu generací a vyvrátily je až arabské kmeny.
Agrese na všechny strany, nesmlouvavá, vlastně samozřejmá - ano, tak bychom mohli charakterizovat dobu stěhování národů. Důležitou roli hrály v tehdejším zápase (kromě dalších) motivy vyloženě kořistnické - touha po cizí půdě, po státu souseda, po bohatství druhých. Mezi Germány obstarávali kořist zpravidla vojenské družiny. Z příslušníků těchto družin se časem vyvinula feudální šlechta. To je důležitý fakt - totiž vznik družin... Pro důležité vojenské akce volili Germáni zvláštní a dočasné velitele - zpočátku docela demokraticky, vybírali si nejschopnější a nejstatečnější muže. Takový "důstojník" se zpravidla obklopil odvážnými bojovníky, ty vydržoval, živil, po úspěšné výpravě odměňoval. Podle zásluh jim přiděloval podíl z kořisti. Díky těmto takzvaným výsluhám se vytvářela vrstva privilegovaných mužů, která se dožadovala dalších a dalších výhod. Vždyť přece profesionálně válčili, vraceli se domů s bohatstvím, ale Po dobře vykonané práci žádali válečníci právo na zahálku, domáhali se poct a privilegií. Bojovníci z povolání mezi výpravami odmítali pracovat, nejvýš tak ještě lovili, hráli hazardní hry, pili. Nasazovali své životy. Vůdci družin postupně vyznamenávali své spolubojovníky nejenom kořistí, ale taky funkcemi, mocí a především půdou. No, a pomalu, ale jistě tu máme feudální šlechtu.
Věru těžko lze zachytit měnlivý obraz českých zemí a potažmo Evropy za stěhování národů. Musíme se smířit s tím, že náš pohled je nutně zjednodušený a dílčí. Žel, ani o vstupu Slovanů do srdce Evropy toho nevíme víc, věrojatné historické prameny o něm zatvrzele mlčí. V psaných zprávách není z dob stěhování národů o příchodu Slovanů do střední Evropy které byly objeveny ve spisech dějepisců 6.století, přinášejí spíš otázky než odpovědi... nikde ani nejmenší zmínky. Nepatrné drobty, vlastně útržkovité věty.
Použito z Toulek českou minulostí. Děkuji.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 to je fuk to je fuk | 16. února 2011 v 16:28 | Reagovat

Dík moc moc mi to pomohlo s dú :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.