... Historie trošku jinak, aneb: "Bitvu sem presrál, ale dobro se vyspál!"

Slované a Avaři

8. května 2008 v 22:14 | LaVoisin |  Starověk
Dospíváme k významnému bodu. Vůbec poprvé bereme do rukou aspoň souvislejší písemný záznam, který se týká vlastních politických dějin nejstarších Slovanů na našem území. Kdo je autorem té zprávy a vůbec kroniky, ve které se informace nalézá, to se neví. Jisté však je, že se rukopis zvaný Historia Francorum - Dějiny Franků - narodil někdy v druhé polovině 7. století po Kristu v Burgundsku a pro jednoduchost je označován jako kronika mnicha Fredegara. Ačkoli je ten tajemný Fredegar pro nás dočista anonymní (ostatně autorů té kroniky bylo ve skutečnosti nejspíš víc), a ačkoli je skoupý na slovo (záznam, který nás zajímá, má rozměr několika odstavců), přece jen jde o sdělení důležité, protože je jediné.
Fredegarova zpráva nás informuje o událostech ze 7. století. Tehdy na části našeho území (jak velkého, o tom nepanuje mezi historiky jednotný názor) došlo k prvnímu pokusu o vytvoření. ale jak to vlastně nazvat, to, co se tu začalo rýsovat?... Snad: zárodečný a pouze krátkodobě existující "stát"... Ten "stát" je v uvozovkách. Jak to tehdy u nás vypadalo? Prokopios z Kasareie (už jsme ho na Toulkách českou minulostí potkali), tak pan Prokopios konstatuje o Slovanech věci nepříliš lichotivé: "Bydlí v žalostných chatrčích, daleko od sebe odděleni, a neustále se stěhují z místa na místo... Mají jediný jazyk, a to barbarský... Všichni jsou vysoké a silné postavy. Barva pleti není příliš bílá, barva vlasů není příliš světlá a ani nepřechází zcela do černé, ale všichni jsou rusí... Vedou život drsný a primitivní... A jsou pořád plní špíny." Prosím, naši slovanští předkové. Ale - ani zdaleka nebyli jediní, kdo se tehdy proháněli zemí, jíž se jednou bude říkat Česká republika.
Avaři. Pod tímto jménem se vlastně původně skrývaly dva kmeny: Jednak svaz turecko-mongolských nomádů; jednak vlastní kmen Avarů - ten byl takovým jádrem kmenového svazu. Jestli můžeme věřit svědectví byzantského kronikáře Thefylakta Simokatty, Avaři pocházejí z kmenů Var a Chun sídlících mezi Volhou a Dunajem. "Kvůli čemu došlo u nich ke změně jmen, to vysvětlíme a v ničem se neodchýlíme od pravdy. Když Barseltové, Unnugurové, Sabirové a ještě další hunské národy viděly, jak se část Varů a Chunniů žene na jejich území, byli zachváceni velkým strachem, protože se domnívali, že tito přistěhovalci jsou Avaři. Proto poctili uprchlíky skvělými dary a myslili si, že si tím na oplátku vykupují bezpečnost. Když Varové a Chunniové viděli, že jim-vyhnanství začíná dobře, vzali ten omyl za vlastní a začali si říkat Avaři..." Jisté je, že se s nimi v roce 558 střetl kdesi v okolí Kavkazu byzantský vojevůdce Justin. Téhož roku se nezvykle oblečení poslové "Avarů - nejmocnějšího ze všech kmenů" - ano, takto se (s vrozenou skromností) oficiálně nazývali - tak tedy téhož roku se avarští poslové objevili přímo v Konstantinopoli a žádali přijetí u císaře. Na Avarech zaujaly především jejich zvláštní účesy - dlouhé vlasy spletené vzadu ve dva copy a zdobené sponkami. Avaři žádali nejenom určitý poplatek za vojenskou pomoc (ten jim císař skutečně začal platit), ale taky chtěli "bohatou krajinu, kde bychom se mohli usídlit." Té se už nedočkali, a tak vyrazili na dlouhou kořistnickou výpravu do Podunají. Vzápětí se císařovu následovníku zdálo placení poplatků Avarům příliš a to jejich inkaso stornoval. Avaři uzavřeli proto smlouvu s Langobardy, germánským kmenem sídlícím v Panonii, především v západním Maďarsku. Brzy si začal budovat v maďarské nížině svůj "hrynk", vojenské a správní centrum, chráněné kruhovým valem. Avarů nebylo mnoho, ani když k nim připočítáme jejich společníky, například divoké Bulhary (ano, od těch si později vypůjčily jméno slovanské kmeny, Bulhaři začali na oplátku mluvit slovansky), tak tedy všech Avarů i se spojenci bylo asi čtvrt miliónu. Do boje mohli postavit asi padesát tisíc válečníků, přičemž čistě avarská byla pouze polovina. Na největší světovou říši těch časů, byzantskou, taková armáda ovšem nestačí, a tak kaganové posílají do válek šiky postavené z mužských příslušníků podmaněných kmenů. Především Slovany. Z Podunají, z jižního a západního Slovenska, možná i z jižní Moravy odvádějí slovanské muže a nutí je bojovat v předních řadách.
Byzantské kroniky nejspíš nadsazují, když před Konstantinopolí zaznamenávají slovanská vojska o síle sta tisíce bojovníků, faktem však zůstává, že se Slované útoků na Byzanc zúčastňovali pravidelně. Obloukem se vracíme k našemu pramenu úhlavnímu, tedy ke kronice tak řečeného Fredegara.
"Vinidové sloužili již odedávna Hunům jako befulkové." Stop! Toho, co musíme na uvést na pravou míru, bude ted' víc. Tak především - Vinidové. To jsou samozřejmě Slované. Pod Huny musíme u Fredegara vidět Avary, a aby se to nadále nepletlo, tak už se o "Hunech" nebudeme raději zmiňovat. No a befulky nám vysvětlí sám pan Fredegar: "Kdykoli Avaři vojensky útočili na některý národ, stáli s celým svým vojskem před táborem, Vinidové pak bojovali,- jestliže nabývali vrchu a vítězili, tu Avaři vyrazili, aby se zmocnili kořisti; jestliže však byli Vinidové přemáháni, opřeli se o pomoc Avarů a tak nabrali nových sil. Befulky je Avaři nazývali proto, poněvadž postupovali před nimi, tvoříce dvojitý šik." A ještě další podrobnosti avarsko-slovanského !přátelského" soužití v kronice najdeme: "Avaři přicházeli každoročně ke Slovanům přezimovat, brali si do lože manželky Slovanů i jejich dcery. Vedle jiných projevů útlaku platili Slované Avarům daně. Nakonec však synové Avarů, které zplodili s manželkami a dcerami Vinidů, nechtěli již snášet křivdy a útisk, a odmítajíce nadvládu Avarů, začali se bouřit." V pramenech je skutečně zaznamenáno, že ta vzpoura vypukla. Stalo se tak roku 620, kdy slovanské kmeny začaly vypovídat poslušnost a zahájily s utlačovateli boj. Za této situace přišel v roce 623 nebo 624 k blíže neurčeným Slovanům (nemáme jistotu, že šlo o obyvatelstvo usídlené na našem území), přišel k nim franský kupec Sámo se svými společníky a se silným ozbrojeným doprovodem.
Ale tak daleko ještě nejsme... Obcházíme stále kolem dokola onen bod v čase, kdy k nám - dejme tomu, že někde k jihovýchodní hranici dnešní České republiky - Avaři připutovali. A navzdory svému dosavadnímu kočovnému způsobu života se tady usazují. Možná se jim ta starověká turistika už začala zajídat. Ostatně stěhování národů začalo zrovna vycházet z módy... Hroby "na obojí způsob", slovanský žárový a avarský kostrový, se dnes nacházejí za hranicemi naší republiky, na jihozápadním Slovensku. Obsahují menší počet popelnicových pohřbů a větší počet kostrových, avarských. V avarských hrobech byli pochováni muži s ozdobnými symbolickými opasky, jezdci s celým osedlaným koněm, ženy s charakteristickým typem šperků a ozdob. Na těchto pohřebištích je nejlépe doloženo míšení obou etnik - jsou to synové slovanských matek a avarských otců. Po vzorů Avarů však začínají Slované opouštět kremaci zemřelých na hranici a ukládání jejich popele do uren. Těla pohřbívají stále častěji nespálená v natažené poloze na zádech. Žárová slovanská pohřebiště se však objevují i v oblastech náležejících k avarskému kaganátu. Jsou obklopena výhradně kostrovými avarskými hroby, a to podporuje naši představu, že Slované žili za avarské nadvlády převážně ve svých vesnicích, kde si udržovali vlastní způsob života a zvyky. Ano, dá se říct, že jenom okrajové se nechali ovlivňovat děním v říši... dnes bychom řekli "vyšší politikou". Z několika málo sotva čitelných stop se útržkovitě dozvídáme, že duchovní představy Slovanů a Avarů byly v této době vzájemného ovlivňování a splývání velmi podobné. Projevují se v pohledu na posmrtný život, z čehož kupříkladu vyplývá ukládání masité potravy do hrobu, vkládání vaječných skořápek jako symbolu znovuzrození... anebo rituální rozbíjení nádob nad hrobem. Shodná je i slovanská a avarská víra ve vampýry, mrtvé, kteří škodí živým, stejné jako praktiky, které mohou jejích nežádoucímu návratu zabránit - například oddělování končetin po smrti, zatěžování těla balvanem, svazování mrtvých těl do kozelce. Na pozdější veledůležité velkomoravské pevnosti u dnešních Mikulčic se našla dílna na litá bronzová kování. I když se tam zbraní ze 7. a 8. století našlo minimálně, nechyběly mezi nálezy kostěné obklady typické avarské zbraně, a tou byl reflexní luk.
A jsme konečně u říše Sámovy... Ano, naše znalosti o prvním územním celku našich Slovanů zachycují fakta pouze nezřetelně z mlh vystupující. Je toho zoufale málo, co víme. Ano, těch pár odstavců v kronice nazývané Fredegarova... A to můžeme být za těch pár řádků ještě náramně vděčni, neboť pro časy následující nebudeme mít ani to.
Použito z Toulek českou minulostí. Děkuji.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.