... Historie trošku jinak, aneb: "Bitvu sem presrál, ale dobro se vyspál!"

Od lovců k nejstarším zemědělcům

8. května 2008 v 21:36 | LaVoisin |  Pravěk
Předběhli jsme o mnoho tisíciletí archeology, abychom mohli zřetelněji a naráz uvidět, co oni museli trpělivě shledávat a ještě trpělivěji rekonstruovat z nepatrných stop, které mlýn času přece jen nestihl rozdrtit na prach. Jsme v pravěku. Přesněji: ve starší době kamenné. Neboli paleolitu. Tak... a protože paleolit je bezkonkurenčně nejdelší doba v celé prehistorii, tak ji pro přehlednost dělíme na tři kusy. Naším kusem... chci říct cílem naší dnešní výpravy je paleolit dočista nejmladší. Nebude tomu však pořád, ale tolik k času, teď už místo děje: Blízká řeka se bude jednou jmenovat Dyje. Vrchy nad ní Pavlovské neboli Pálava. A pravěké Pompeje dostanou jméno Dolní Věstonice. Právě tady badatelé ve dvacátém století naleznou poklady. Několik tisíc kamenných nástrojů - škrabadla, rydla, nože, pilky, vrtáky. Vynesou na denní světlo přes dva tisíce plastik a jejich zlomků - hlavičky zvířat, portrét lidské hlavy, také sošku otylé ženy, kterou pojmenují Věstonická Venuše. Další nálezy je čekají na jednom z pálavských kopců, také v jeskyni Pekárně na Brněnsku, a pak ještě v Předmostí u Přerova. Morava, ještě přesněji dnešní Haná, ovšem v době ledové, byla stejně jako dnes doširoka otevřenou kotlinou, chráněnou ze severu Jeseníky a na jihu dokořán otevřenou teplým jižním větrům. I touto kotlinou procházela každoročně velká stáda mamutů za novými pastvišti. Byla to jakási dopravní tepna... magistrála, kudy procházely dvakrát do roka nepřehledné zásoby masa. Mamuti taky dali jméno svým lovcům.
Na koňské čelisti, objevené v jeskyni Pekárně, je vyryta scéna předvádějící souboj dvou bizoních samců. Právě se do sebe obořili hlavami, těla i nohy jsou vypjaty nárazem. Opodál čeká třetí bizon. Pustí se do boje s unaveným vítězem. Ta scéna je zobrazena dramaticky, se všemi podrobnostmi, s neobyčejnou živostí a velkou ryteckou zručností. Bojující bizony objevil v srpnu roku 1927 profesor Absolon a jeho nález byl považován za nejvýznamnější objev nejstaršího umění ve střední Evropě... za objev dokonce cennější než je proslulá Věstonická Venuše. Čím je ta kresba tak vzácná? Zobrazuje scénu... Děj. A není sama. Byla nalezena i druhá rytina, a to poměrně nedávno, v roce 1963, a zase v Pekárně. Tento vzácný nález má mnoho společného s nálezem z roku 1927 a není vyloučeno, že je zhruba před patnácti tisíci lety vytvořil jeden a týž umělec... V létě roku 1963 ji objevili pracovníci brněnského Archeologického ústavu přímo před vchodem do pekárny ohniště. Takové ohniště pro archeologa znamená asi tolik, co čerstvá stopa pro lovce. U tohoto ohniště leželo uprostřed sobích parohů i žebro koně, rozlomené na dvě části. Když byly očištěny od vrstvy hlíny, vylouplo se podivuhodné kreslené poselství z pravěku: kresba čtyř pasoucích se koní. Nejsou to koně v nějaké ustrnulém postoji. Jsou v pohybu. Pasou se. Je na nich zřetelně znát i snaha zachytit u nich prudké trhání hlavou a šlehání ohonem. Pečlivě jsou naznačeny oči, chřípí, zřetelnými čarami i vousy na bradě a hlavní obličejové svaly. Kreslíř, který obraz vyryl ostrými a hlubokými rýhami do hladké kosti, ovládal výborně anatomii koňské hlavy. Celou kresbu zarámoval dvojitou klikatkou, aby zdůraznil, že koně patří k sobě, že jde o stádo. Je to klidné stádo, soustředěné na pastvu; zvířata však střídavě zvedají hlavu, aby sledovala okolí. Za chvilku, možná už v příštím okamžiku, k nim může vyletět smrtící zbraň číhajících lovců. To si ostatně tvůrce obrazu přál - proto do boků zvířat naznačil i několik šípů. Jsou to koně živí, ještě živí, ale byli nakresleni proto, aby se z nich stali koně mrtví. Aby přičarovali lovcům podobné stádo, které by se stalo jejich kořistí...
Rytiny a sošky nahrazovaly předvěkým lovcům jeskynní obrazy. Nebyly tak veliké a krásné jako ty z Francie nebo ze Španělska, byly však pro ně výhodnějším - daly se přenášet. Lovci je mohli pořád u sebe, kdykoli s nimi mohli provádět kouzla a čáry. Sošky zvířat nalezené ve Věstonicích měly třeba úmyslně zurážené hlavy nebo nohy. Věstonický tvůrce je zřejmě nejdřív zhotovil, a pak je "poranil," možná úplně rozdrtil, a za určitých kouzel rozhodil kolem sebe tak, aby si přičaroval štěstí v lovu, aby poranil při skutečném lovu skutečná zvířata a tak se jich zmocnil.
Přišla však doba, kdy bylo třeba změnit jídelníček. Mamuti na konci poslední doby ledové vyhynuli, velká stádní zvířata, hlavně sobi, odtáhla k severu. Člověk se začal živit drobnými lesními živočichy, rybami, sbíral plody. Příroda byla vůči člověku štědřejší než za doby ledové, nenutila ho k velkému vypětí sil. Lidé nemusili tak často zápasit o holou existenci jako v drsných časech království věčného ledu. Teď stačilo víceméně pasivně brát, co matička země dávala. A dávala toho dost. Zvěře, ryb, lesních plodin, divokého ovoce bylo dost, obyvatel kontinentu jenom hrstka. Jak velká to byla hrstka? Člověk byl pořád ještě vyloženě vzácným tvorem. Odborníci odhadují, že že zhruba před deseti tisíci lety žilo na celé naší planetě asi tak pět milionů lidí (tolik je obyvatel dnešní Slovenské republiky), v nejpříznivějších oblastech činila hustota obyvatelstva o něco víc než půl člověka na kilometr čtvereční. V nepříznivých krajích jich bylo šestkrát až desetkrát méně. Osídlení Čech a Moravy bylo až do mladší doby kamenné řídké. Pohybovalo se tu snad několik tisíc lovců a sběračů. Přírůstky obyvatelstva byly mizivé, skoro nulové. Samozřejmě - vysoká úmrtnost a pak taky způsob hospodaření, které bylo kořistnické. Vedle těchto důvodů však vězí příčina i v jedné zvláštní skutečnosti, zdánlivě malicherné, zato však překvapivé: Kočovnický způsob života neumožňoval, aby ženy nomádů vychovávaly víc dětí najednou. Matky nemohly na loveckých stezkách nosit několik potomků z toho prostého důvodu, že unesly nanejvýš jednoho. Takže obyvatel jaksi nepřibývalo. Situaci změnil teprve až usedlejší způsob života prvních zemědělců.
Psal se rok 10 000 před Kristem. On se samozřejmě nepsal, nebyl kdo by ho psal, to si jenom pomáháme, abychom věděli, kam jsme až v Toulkách českou minulostí dostali. Dostali jsme do se doby, kdy nám v Evropě skončilo chladno. Jinak: poslední doba ledová. Ty ledové kleště, které svíraly po tisíciletí evropský kontinent, polevily v čelistech. Ledovce ustoupily, zbyly po nich morénové valy, oka jezer, horských ples, a taky tisíce bludných balvanů. Zbyla mokřiska a močály. Na severu Evropy je krajina jakoby převálcovaná. U nás se objevily obrovské, doslova pásma lesních společenství, s duby, jilmy a topoly. Dokonce i Krkonoše se zalesnily až do úrovně tisíce dvou set metrů nad mořem. Oteplilo se. V českých zemích, ale i ve Švédsku nebo v Norsku byla průměrná teplota přinejmenším o dva stupně vyšší než dnes. Jsme pořád v době kamenné, ale už nikoli ve staré době kamenné neboli paleolitu, ale ve střední (což se řecky řekne "mesos") - jsme v mezolitu.
Kdoví... možná i určitá pohodlnost života a relativní "blahobyt" způsobily, že na území našeho státu nezanechali lidé střední doby kamenné výraznější stopy a svědectví. Něco na tom bude, že výkonnost, otužilost, životní verva i tvořivost člověka je vždycky přímo úměrná protitlaku okolností, ve kterých vyrůstá. Tvrdá skutečnost zoceluje, žene vpřed, zatímco život "v bavlnce," i když pravěké a dost primitivní bavlnce, nebývá zrovna pobídkou k výbojům. Neplatí to ale úplně všude. Například v severních oblastech Evropy to bylo jinak. Lidé, kteří nalezli domov v nejvyšších zeměpisných šířkách, nejspíš právě tenkrát objevili saně, sněžnice a také lyže. Saně byly objeveny například ve finské Heinole, lyže na několika místech v Dánsku... Z těchže časů existují i doklady o tom, že pravěcí obyvatelé severu znali i kostěné brusle. Z mezolitu pocházejí i nálezy prvních severských člunů vydlabaných z jednoho kmene, takzvaných monoxylů, taky pádel a ještě další výbavy. Severoameričtí Indiáni, které první běloši potkávali v 17.a 18.století, byli na úrovni mladší doby kamenné. Jejich umění však Evropany značně udivilo. Oštěpem házeli příslušníci loveckých kmenů sice jenom třicet až čtyřicet metrů, ale s pomocí zvláštního vrhače až na dvojnásobnou vzdálenost. Šípy lukostřelců zasahovaly cíl s jistotou a průrazností na osmdesát až sto metrů. Těžké indiánské luky měly dostřel tři sta padesát metrů, ale taky o stovku metrů víc. Šípy Apačů s kamennými a kostěnými hroty prorážely kůži bizonů do vzdálenosti tří set kroků. Pravěcí lovci nezacházeli se svými zbraněmi o nic hůř... Ale na rozdíl od starší doby kamenné nám stop po lidech ze středního kamenného věku zbylo maličko, málo. Evropa zarostla lesem a les pohltil člověka. Lidé začali žít po hustým krytem vegetace. Ztraceni uprostřed zeleně. Za kořistí se pohybovali v drobných skupinkách, ve kterých bylo jenom kolem dvaceti třiceti lovců, žen a dětí. Budovali si jenom dočasná sídla, v terénu těžko rozpoznatelná. Střední doba kamenná trvala v Evropě asi čtyři tisíciletí. Čtyři tisíce let - ve skutečnosti taková vycpávka, výplň. V přední Asii vyzněla vůbec jako krátké přechodné období. Kolem letopočtu 9000 před Kristem tam člověk opustil svůj dosavadní životní styl - kořistnický způsob života lovců a sběračů - aby objevil styl nový, a taky nový vztah k přírodě. Nazvěme jej "tvořivější." Prostě aby zjistil, že chléb vezdejší si může péci sám.
Celá ta velká proměna začala v okamžiku, když člověk poprvé úmyslně zasel do půdy semena divokých trav. Proslulý anglický archeolog a etnolog Gordon Childe tvrdí naprosto vážně: Zemědělství vynalezly ženy! Ano, zatímco vrcholnou povinnost tehdejších chlapů byl lov, jednou z mnoha povinností žen a dětí bylo sbírat plodiny, lodyhy, kořínky, semena. Pan Childe ostatně přiznává ženám prvenství i v mnoha dalších základních civilizačních objevech. Ženy mají podle něj "na svědomí" hrnčířství, předení, tkalcovský stav, pěstování bavlnu a lnu. Jestli i pravěké šperky vynalezly ženy, nevíme, v každém případě jsou vyjádřením jejich touhy se líbit. Zalíbení v hezkých věcech už ostatně nalezl neandertálec. Jeho šperky byly nejprve amuletem, kouzlem, osobní ochranou, jakousi primitivní modlitbou, zaříkadlem, současně to bylo magické "očkování" proti zlu a nebezpečí. Touha stát se mocným a ještě mocnějším splynula s touhou stát se krásným a ještě krásnějším - tedy: spíš krásnou a krásnější. Z kouzla vznikl klenot. Z kouzla a ješitnosti. Šminky, make-up, kosmetika dnešních děvčat jsou ozvěnou z pravěku a je třeba je nanést na obličej pouze z vážných rituálních důvodů. Přívěskem na zlatém řetízku napodobujeme předky našich předků. Ano, tenkrát dodával vlčí tesák na kožené šňůrce lovci rychlost vlka, zatímco kůstka z prstů otce umožňovala zdědit jeho oštěpařskou nebo lukostřeleckou zručnost. A ještě jedna taková malá drobnost: ostnovka. Ostnovka neboli latinsky Spondylla je lastura. Přinesli si východu první zemědělci. V českých zemích, v Maďarsku, v Německu, všude archeologové nacházejí drobné náramky a náhrdelníky z těchto škebliček. Plž ostnovka žije ve Středomoří... Copak už v pravěku existoval dálkový obchod? Záhada. Jako na mnohé jiné otazníky, ani na záhadu spondyllového šperku neexistuje definitivní odpověď. Kdy konkrétně došlo k"ochočení" obilí, to se neví. Názory badatelů se také liší, zda k tomu došlo poprvé pod íránskými horami, v Kurdistánu, na Kavkazu, v Afghánistánu, nebo na Krymu. Nechybějí hlasy, že k tomu došlo na mnoha místech víceméně současně, a to včetně střední a jižní Evropy. Jaké to bylo obilí? Šlo o obilky pšenice jednozrnky a dvojzrnky. Pšenice si po staletí udržela primát nejpěstovanější plodiny. A kolik toho nejstarší zemědělci vypěstovali? Víc, než jsme ochotni připustit. Takzvané žďárové hospodářství dávalo ve skutečnosti vyšší sklizně než pozdější hospodářství orné. O tom lze nalézt důkazy i v novověku: Například ruští mužici v 18. století sklízeli v průměru deset až dvanáct centů obilí z hektaru, tedy mnohem víc, než pozdější sovětští kolchozníci. Z každého zasetého zrna měli při žních zrn deset. Přitom jedna mužická rodina byla s to obdělat asi jeden hektar polí za rok a výnos musel být takový, aby zabezpečil minimální výživu členů rodiny. Ten největší chudák mužik potřeboval k základní obživě asi 285 kilogramů žita na hlavu a rok. Skoro totéž platí i o lidech v neolitu. Všechno nasvědčuje tomu, že dosahovali výnosů podobných - deseti i více centů z hektaru. Malé srovnání: Koncem čtyřicátých let 20.století se v Pákistánu sklízelo necelých osm metrických centů pšenice z hektaru, V sousední Indii to bylo něco přes osm centů.
První mohutný převrat v historii lidstva způsobilo nepatrné zrnko pšenice. Změnilo myšlení i skutky člověka, jeho hmotnou výbavu, způsob obživy. Jakmile pravěcí lidé začali sít a sklízet, přestali být příživníky přírody. Už neměli jenom to, co dokázali najít nebo ulovit. Zmocnili se umění obživu vytvářet. Odhalili plodivou moc půdy, a s údivem seznali, že i záhady si lze přisvojovat a mít z nich užitek. Zní to skoro nesourodě, ale: v záměrném pěstování obilních travin. předtím rostoucích jen divoce, už bylo slyšet fanfáry příštích civilizačních triumfů.
Použito z Toulek českou minulostí. Děkuji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.