... Historie trošku jinak, aneb: "Bitvu sem presrál, ale dobro se vyspál!"

Člověk Cromagnonský

8. května 2008 v 21:30 | LaVoisin |  Pravěk
Cro-Magnon. To je jméno jedné malé francouzské obce, ležící v údolí řeky Vesery, v kraji zvaném Dordogne. Tato řeka protéká malebnými skalnatými údolími s četnými jeskyňkami. Ty jeskyně lákaly předvěké lovce, aby se v nich usadili. Přicházeli do nich, nějaký čas v nich žili a pak zase odcházeli, protože čas pobytu i cesty svých putování si neurčovali sami - určovala je stáda stěhující se zvěře. Třeba opustili některé jeskyně i z jiné příčiny - tehdy, když je navštívila smrt... Tam, kde dřív žili, upravili svým mrtvým nerušené útočiště, a snad aby jim dopřáli klidu, snad ze strachu před nehybnými těly se přestěhovali jinam, do jiné jeskyně. Tak tomu asi bylo, když tlupa lovců pohřbila v jedné malé jeskyňce tři muže, ženu a malé dítě... Nejznámější kostra patří nejstaršímu muži. Později se mu bude říkat "stařec z Cro-Magnonu". Ten takzvaný "stařec z jeskyně Cro-Magnon" ve skutečnosti žádným starcem nebyl, šlo spíš o muže v plné síle. Vysoký, urostlý, měřil asi 185 centimetrů (jak se zjistilo z dlouhých kostí končetin; kostra nesla mohutné svalstvo, postavy byl tedy atletické. Hlavu měl dlouhou a velkou, s krásně vyklenutým čelem. Při tak dlouhé lebce bychom čekali i podlouhlý obličej. Ale ten byl nízký a široký. Zato nos měl úzký, dlouhý, pravděpodobně orlí, a brada - ta byla výrazná, silně vysunutá dopředu. Tlupa upravila těm mrtvým hroby, položila jim po bok zbraně, ozdoby z provrtaných zvířecích zubů a z lastur, a nakonec zavalila vchod balvany. Dlouhou dobu nikdo zesnulé nerušil. Teprve po mnoha tisíciletích je našli při stavbě železnice údolím Vesery. Bylo to v roce 1868.
Cromagnonec ale není ve skutečnosti jediným představitelem předvěkých lidí. On je nejspíš zástupcem jedné z nejstarších forem člověka. Kromě něj žila v Evropě i rasa chanceladská na západě a grimaldská na jihu našeho kontinentu. Ti lidé se však lišili od sebe spíš svým zjevem než schopnostmi a vyspělostí své kultury. Cromagnonec používal mnohem dokonalejší zbraně. Měl dobrá kopí a oštěpy s ostrými kamennými nebo kostěnými hroty. Měl luk a šípy. Měl laso. A měl taky zbraň, které se dnes říká "bolas" - podle obdobného loveckého nástroje jihoamerických Indiánů. Jakýsi provaz s koulemi na obou koncích. Používal dýku. Pazourek dokázal opracovávat neobyčejně zručně a jemně. Z nepatrných úštěpků kamene, z jakýchsi kamenných žiletek, skládal celé dlouhé čepele a vsazoval je do násad z kostí nebo ze dřeva. Z jediného kilogramu pazourku dovedl naštípat snad sto metrů (když se poskládaly vedle sebe) kamenných břitů.
Rozhlédněme se! Ocitli jsme se v Pompejích pravěku... Kráčíme údolím močálovité řeky, před námi šplhá vzhůru nevysoký sprašový svah. Chvíli stoupáme. A jsme na místě. Hledíme na skupinku zvláštních obydlí. Vypadají trochu jako chaty, ale připomínají i stany. Malou osadu obkružuje plot. Je tady taky protáhlý rigol, ve kterém se povalují hromady odpadků a kostí. mamutích kostí... leží jich tu všude obrovské množství. Ze stovek zvířat...
Naši další výpravu za cromagnonci jsme nasměrovali k nám domů. Vydali jsme se na jedno z míst, které obýval. Teče tu řeka Bečva a jmenuje se to tady Předmostí. Město Přerov je přes tu řeku na dohled. Z mnoha překvapení, která v Předmostí na archeology čekala, bude jedno (zřejmě už napořád) obestřeno tajemstvím: Badatelé pronikli pod slupku terénu a v zemině rozeznali nezřetelné obrysy hluboké, rozlehlé jámy. Kolem ní našli zvláštní hrazení... jakési zábradlí... z mamutích kostí. A jáma... Ta byla něco na způsob masového hrobu. Z kosterních pozůstatků dvaceti lidí patřilo dvanáct nedospělým jedincům. Odehrála se tu kdysi nějaká hromadná tragédie? Byli tu naši dávní předkové pobiti? A kdo je pohřbil? Nepřítel? Nebo je snad zkosila nějaká prudce nakažlivá choroba? Kdoví ... Kdo by věděl, ten už dávno nežije...
Každoročně táhla stáda mamutů svými magistrálami Moravskou branou na jih a pak zas zpátky na sever. Lovci šli po jejich stopách. Techniku kolektivního lovu zvládli zřejmě dokonale. Pozůstatky kostí na proslulé nahromadělině v Předmostí musely patřit nejméně sedmi stům a možná dokonce tisícovce mamutů. Pravda, byli uloveni v průběhu dlouhých let, největší mamutí hřbitov v Evropě je dílem řady loveckých generací, ale to nic nemění na oprávněnosti našeho obdivu k lovcům, kteří bez bázně bojovali s obry pouhými šípy a oštěpy. Ty zbraně sice byly na dobu kamennou dokonalé, ale jejich průraznost byla víc než ostrostí hrotu kamene či kosti dána statečností a silou slabého člověka...
Stranou od sídliště, asi ve vzdálenosti osmdesáti metrů, stojí zajímavá okrouhlá chata... částečně zahloubená do terénu. Podíváme se dovnitř. Ale - kam jsme se to vlastně dostali? Co to je? Nějaký příbytek šamana? Nebo snad náčelnický dům? Dílna? Ta chata je na první pohled rozlehlejší než ostatní. Uvnitř, kolem rozpadlé pece, se z neznámých důvodů válejí nějaké střepy... Zvedneme jeden z nich... Má na sobě zřetelný povlak času, ale - přece jenom poznáváme, že má čísi rukou vepsaný tvar... co navíc: ten úlomek je zřejmě z pálené hlíny. Co by tak mohl představovat? Nohu medvěda? Nebo snad - lidskou? To je divné... těch úlomků je kolem nás na stovky... Možná by se z nich dalo něco složit... Třeba: celá soška.
Tu drobnou plastiku, vysokou necelých 11 centimetrů, objevili v roce 1925 spolupracovníci profesora Karla Absolona. Podobných Venuší (většinou nebyly větší než 15 centimetrů) bylo nalezeno na stovky, od Francie až po Sibiř. Jenomže ta věstonická soška je pozoruhodná tím, že pravěký kumštýř ji uhnětl ze zvláštní modelářské hmoty - ze směsi drcené mamutoviny, hlíny a tuku. Vlastně je to jeden z prvních dokladů pravěké keramiky, ovšem natolik ojedinělý a kuriózní , že mohlo jít o objev náhodný, který pak upadl v zapomenutí.
Kromě těla mužského se předvěcí lidé skoro úzkostlivě vyhýbali zobrazování lidské tváře. Tajemný rituální zákaz překročili jenom málokdy. Jeden ze vzácných dokladů toho, že se tak přece jenom někdy stalo, představuje miniaturní, jenom čtyři a půl centimetru vysoká hlavička, řezaná z mamutoviny. Byla nalezena roku 1936 v Dolních Věstonicích. Dodnes není jasné, jestli jde o portrét ženy nebo muže. Má velice podlouhlý obličej, čelo výrazně vysoké a úzký nos.
Naše představa o cromagnoncích jako o primitivních tvorech je pokřivená. Dopouštíme se křivdy, soudíme-li je pohledem sebevědomých tvorů, kteří se dívají zpět z výšin civilizace 21. století. My prostě nejsme s to se dívat jinak. Ostatně - za co všechno předvěkým lidem vděčíme? Jsme jim zavázáni za objev umění. Jim náleží vynález krejčovského řemesla, protože právě oni začali šít oděv. Převzali jsme umění splétat provazy a tětivy k luku Jejich byla taky probuzená touha zdobit se, a to náhrdelníky, náramky, šperky vůbec. Právě oni začali vyjadřovat svůj vztah k zemřelým obřadnými úkony. Byli prvními tvory na této planetě, kteří záměrně pátrali po svém vlastním smyslu... kteří se pokoušeli odhalit dění v přírodě a ve svých kultech a magických úkonech vlastně formulovali, co si o sobě a vnějším světě mysleli. Měli v sobě cosi velkolepého: Odvahu hledání, nutkavou a krásnou lidskou potřebu pochopit, překročit vlastní rozměry, prozářit myšlenkou, co je temné, zmocnit se i jevů, které nelze nahmatat.
Z hlubin dávnověku až k nám, do 21. století, v jasné ozvěně zaznívají hlasy lidí, o nichž máme sklon tvrdit, že byli pouhými primitivy, divochy. Ale dědictví, které nám odkázali, je mnohem velkolepější, než jsme ochotni připustit...
Použito z Toulek českou minulostí. Děkuji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Palkovský Palkovský | E-mail | Web | 19. června 2012 v 16:09 | Reagovat

Pravdu máš....:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.